Tři mýty o zemědělských dotacích

Pro veřejnost je to nejspíš nesrozumitelný pojem: „redistributivní platba“. Málokdo ví, co znamená, navíc to zní úředně a nudně. Přesto se jedná o zásadní termín, který ovlivní podobu českého zemědělství v následujících letech. A také proto se v posledních měsících zvyšuje napětí mezi zastánci odlišných typů zemědělství. Co to tedy je ta „redistributivní platba“ a proč vzbuzuje takové kontroverze?

Ministerstvo zemědělství schválilo pro letošní rok několik změn týkajících se přímých plateb do zemědělství. Jednou z novinek je redistributivní platba, kterou dostanou úplně všichni žadatelé na „prvních 150 hektarů“ zemědělských pozemků. Z celkové částky vyčleněné na přímé platby je na redistributivní platbu vyhrazeno 23 procent. Předchozí vláda přitom uvažovala v poslední variantě pouze o deseti procentech, které jsou Evropskou unií povinně stanovené jako minimální. Ve výsledku to znamená, že na první hektary dostanou všichni zemědělci vyšší částku. Tyto nové sazby jsou součástí Strategického plánu Společné zemědělské politiky na období 2023 - 2027. A upřímně řečeno, jedná se o jeden z mála kroků současné vlády, který může pozitivně ovlivnit život malých a středně velkých farem.

Přesto byl po oznámení těchto změn oheň na střeše. Lépe řečeno – členové velkých agropodniků byli v ulicích. V loňském létě protestovali zemědělci z Agrární komory a Zemědělského svazu před Úřadem vlády. Žehrali zde na výši redistributivní platby a do médií přednášely nejčernější scénáře – navýšení této sazby bude lákat tuneláře, pozemky se budou skupovat jen jako investice, na polích se nebude hospodařit, protože se změní jen na zdroj dotací. Zkrátka, apokalypsa.

Později si Agrární komora a Zemědělský svaz zaplatily zcela účelovou analýzu, která měla tyto katastrofické důsledky prokázat. Nicméně tato studie nepracovala s auditovanými vstupními daty a zaměřovala se pouze na vliv zmíněného navýšení redistributivní platby, aniž by zohlednila ostatní typy dotací, které Fialova vláda celkově navýšila a na které dosáhnou nejsnáze právě větší podniky. V prosinci 2023 pak téměř dvanáct tisíc osob podepsalo petici, v níž redistributivní platbu kritizují jako „diskriminační“, ačkoliv na ni mají samozřejmě nárok úplně všichni zemědělci. Vadí jim, že je platba omezena na prvních 150 hektarů, které jsou obhospodařovány jedním zemědělcem. Prý jsou tak omezováni ti, kteří podnikají společně například prostřednictvím družstev. Tento typ argumentace je ale zavádějící, pokud zdůrazňuje diskriminaci malých zemědělců sdružených do družstev. Dávno už se nejedná o sdružení zemědělců, ale spíše vlastníků. A dotace jsou pochopitelně pro zemědělce, nikoli pro vlastníky.

Celkově se kolem redistributivní platby mnoho namluvilo a důležité údaje se mohou ztrácet pod nánosem dojmů, polemik a lobbistických zkratek. Pojďme se proto blíže podívat na tři mylné domněnky o redistributivní platbě a uvést je na pravou míru.

Mýtus č. 1: České zemědělství bude v úpadku

Podpora směrovaná k malým farmářům neznamená hrozbu pro české zemědělství a potravinovou produkci. Naopak se tím konečně připodobňujeme k evropskému modelu zemědělství, který je určen Společnou zemědělskou politikou. Tento politický rámec se soustředí také právě na podporu rodinných farem, přičemž Evropská unie menší hospodářství rozvíjí dlouhodobě. České politické dění Společnou zemědělskou politiku dosud příliš nerespektuje. V Česku je totiž stále největší průměrná výměra farem z celé EU (přes 120 hektarů) a více než polovinu půdy využívají masivní podniky s plochou větší než 1 100 hektarů! Dlouhodobé protežování obřích majetkově propojených agroholdingů z nás činí abnormální území ve srovnání se státy, kde je běžné podporovat menší rodinné farmy a zároveň je celková zemědělská produkce na lepší úrovni než v Česku. Jednoduše řečeno: redistributivní platba zemědělství neuškodí, ale naopak přiblíží Česko ke státům, kterým jejich stav zemědělství můžeme zatím spíše závidět.

Mýtus č. 2: Půdu budou skupovat investoři

Odkup zemědělské půdy kvůli investičním záměrům a vstup kapitálu těch firem, které mnohdy nemají se zemědělstvím příliš společného, představuje skutečně závažný problém. Je ale potřeba zdůraznit, že tento trend začal již před několika lety a nesouvisí pouze s redistributivní platbou. Zpráva společnosti Farmy.cz z roku 2022 uvádí, že se v předchozím roce zesílil zájem o akvizice zemědělských společností a farem, a to především díky stabilitě ziskovosti tohoto sektoru. Podíl „nezemědělských investorů“ v roce 2021 činil 48 procent. V Česku přitom chybí systematické sledování majetkové provázanosti podniků. Navíc není výjimkou, že velká privatizovaná družstva po odchodu předsedů odprodávají svou půdu jako celek – velké firmy tak snadno přeplatí rodinné farmy nebo menší družstva. Celkově se cena půdy zvyšuje. V roce 2011 stál hektar zemědělské půdy 108 tisíc korun, zatímco v roce 2021 se jednalo o průměrnou částku ve výši 294 326 korun. Podle zmíněné zprávy stoupla meziročně cena zemědělské půdy o 16 procent. Zemědělci tak skutečně mají stále menší možnost dostat se ke kvalitní půdě, ale redistributivní platba rozhodně není na vině.

Mýtus č. 3: Velké podniky jsou znevýhodněné

Z reakcí zástupců velkých zemědělských podniků by se mohlo zdát, že kvůli redistributivní platbě nyní tahají za kratší konec. Měli bychom se ale podívat na konkrétní údaje. Zaprvé, také velké podniky budou dostávat přímé platby na prvních 150 hektarů – nikdo je z této podpory nevylučuje. Zadruhé, Česko patří mezi státy, kde se vyplácí největší objem národních zemědělských dotací. V údajích DG AGRI za období 2016 až 2020 lze vyčíst, že po Nizozemsku je totiž Česko na druhém místě, neboť se zde v průměru vyplácí přibližně 94 EUR na jeden hektar. Pro srovnání: například Francie vyplácí pouze 21,3 EUR na jeden hektar. Důležité přitom je, že velcí příjemci přímých plateb vyberou značné množství celkového objemu i z národních dotací. Třeba k nejvyšší kategorii příjemců (tedy nad 500 000 EUR) v roce 2020 doputovalo také 24,4 % objemu přímých plateb. Téměř čtvrtina objemu přímých plateb se přitom rozdělila mezi pouhých 280 největších farem. Velké podniky tedy netrpí, naopak v Česku stále platí, že „čím více hektarů, tím více dotací“. I Nejvyšší kontrolní úřad ve své zprávě upozornil, že v minulých obdobích malá skupina velkých podniků opakovaně přijímala zásadní část investičních prostředků.

Pokud se tedy podíváme na reálné údaje, je vidět, že české zemědělství rozhodně nepotřebuje dodávat více dotací do agroholdingů. Současná vláda navíc nově náhle navýšila původně plánované limity čerpání investičních dotací na jeden podnik za pět let (ze 150 milionů korun na celých 200 milionů korun), přičemž neomezeně lze čerpat u drůbeže a prasat. V programovém prohlášení přitom vláda slibovala naopak zastropování dotací. Na jeden projekt měla být maximální výše dotace 15 -30 milionů korun, což byl kompromis mezi malými, středními a velkými podniky.

Nynější situace tedy připomíná dotačního „kočkopsa“ – redistributivní platba je schválena, ale zastropování dotací a omezení jejich výše na jeden projekt, které mělo být nedílnou součástí změny rozdělování přímých plateb, se nekoná. Vláda řekla „a“, ale poněkud se jí vytratilo navazující „b“. Asociace soukromého zemědělství na nebezpečí této polovičatosti upozorňuje dlouhodobě a několikrát varovala před nevýhodami plynoucími pro střední podniky. Redistributivní platba totiž může pomoci malým farmám a z nezastropovaných dotací těží především hrstka velkých a největších podniků. Středním farmám se tak vzdaluje možnost dostatečné finanční podpory: mají více hektarů, než aby pro ně byla redistributivní platba významnější podporou, ale nemají tolik hektarů, aby mohly těžit „výhody z velikosti“. A nelze podceňovat ani to, že velké holdingy mají tendenci skupovat právě střední podniky, které jsou pro ně – oproti malým hospodářstvím – přece jen relevantní investicí.

Pokud má tedy skutečně nastat narovnání podmínek, posílení konkurenceschopnosti a navázání na funkční modely západní Evropy, je zapotřebí konzistentního přístupu politiků, který nebude dotovat primárně agroholdingy, ale bude spravedlivě podporovat tisíce malých a středně velkých sedláků a zemědělců. Ti se zatím obešli bez enormních dotací, nicméně české zemědělství, společnost a krajina se neobejdou bez nich.

Mgr. Lukáš Senft, mediální oddělení ASZ ČR