Regionální politika EU vyrovnává hospodářské rozdíly mezi oblastmi

Regionální politika patří mezi tzv. komunitární politiky. To znamená, že pro tento typ politiky je charakteristické, že její těžiště spočívá v jednotlivých členských státech, zatímco orgány Evropské unie dbají na její koordinaci a harmonizaci. Pařížský summit v říjnu 1972 se shodl na tom, že regionální politika je nutným prvkem k posílení Společenství, což vyústilo ve vytvoření Evropského fondu regionálního rozvoje (ERDF). Ten zprvu pracoval s nedostatečnými prostředky, jejichž přerozdělování mezi členské země se uskutečňovalo prostřednictvím fixních kvót. Pomoc z rozpočtu byla přidělována automaticky, stačilo, aby členský stát předložil regionální projekty.

K zásadní reformě strukturálních fondů došlo v roce 1988. Za hlavní podnět k reformě je obvykle považováno přijetí Jednotného evropského aktu v roce 1986. Ten zavedl pojem "hospodářská a sociální soudržnost" jako jeden z cílů Společenství. Reforma pak zavedla základní principy realizace regionální politiky:

koncentrace (soustředění regionálních aktivit na konkrétní cíle Společenství),

programování (tvorbu víceletých plánů regionálního rozvoje),

partnerství (těsná spolupráce s národními a regionálními orgány při plánování a realizaci programů)

adicionality (činnost Společenství pouze doplňuje, nikoliv nahrazuje, aktivity národních vlád).

Smlouva o Evropské unii (Maastrichtská smlouva - únor 1992) stanovila, že posílení hospodářské a sociální soudržnosti je základním cílem EU. Zaměřuje se hlavně na snížení nepoměrů v míře rozvoje různých regionů, na zaostalost znevýhodněných oblastí včetně zemědělských. Strukturální fondy tak čerpají po roce 1992 až 36 % z celkového rozpočtu unie. Smlouva dále ustavuje Fond soudržnosti, který přispívá na dopravní projekty a projekty zaměřené na ochranu životního prostředí.