Kdo a proč pořád řeší „produkčního“ zemědělce a k čemu to vlastně je?

Pojem „produkční zemědělec“ je sám o sobě nesmyslný a zakládá na bezúčelném, ale notně účelovém rozdělování zemědělců. Pokud však tento pofidérní termín patří stále častěji do rétorické výbavy některých představitelů zemědělských organizací, které zastupují především velké agrární a potravinářské koncerny o desítkách tisíc hektarů, je asi potřeba se na něj podívat podrobněji. Produkčními zemědělci jsou podle nich právě ty velké a největší podniky v této zemi a rovnou a natvrdo uvádějí, že proto by zejména k nim měly směřovat zemědělské podpory a logicky také podle nich by se měla dělat zemědělská politika. Jinak řečeno, vše by mohlo být zalité sluncem, jen kdyby jim to takzvaní „neprodukční“ zemědělci pořád nekazili. Ve skutečnosti jde ale o absurdní, drzé a nepravdivé nálepkování, které má odvést pozornost od dlouhodobých systémových problémů, jež celý sektor trápí. Zejména ale tento tmářský a polarizující pohled nemá šanci ty skutečné potíže identifikovat a tudíž ani řešit.

Říká nám to totiž něco blíže o tom, jaký je kdo zemědělec a co skutečně potřebuje? A co dobrého má nálepka produkčního nebo neprodukčního zemědělce do sektoru vůbec přinést? Z reálného života vidíme, že každý, kdo se potřebuje zemědělstvím, byť i jen zčásti, uživit, tak samozřejmě konkrétní produkci, služby a jejich zpeněžení provádět musí. A pokud je současně evidován jako zemědělský podnikatel, pak má i spoustu povinností, které mu stát a evropská pravidla ukládají a rozhodně mu tak nedává smysl sedět s rukama v klíně. Není tedy předpoklad, že by se někomu vyplatilo být registrován ve všech zákonných evidencích, podléhat rozsáhlé byrokracii a jen platit daně, zákonná pojištění atd. a přitom nevyvíjet žádnou ekonomickou činnost v oboru. Také není znám žádný dotační titul, který by nebyl podmíněn dlouhou řadou parametrů pro zemědělce, čili rozhodně tu nikdy nejde o peníze za nic, jak rádi tvrdí zástupci těch správných „producentů“. Přesto se ale v této souvislosti například neustále útočí na celé skupiny zemědělců, konkrétně třeba na ekologické zemědělce nebo chovatele koní a zejména pak na chovy skotu ve znevýhodněných oblastech, kdy mají někteří zástupci velkého agrobyznysu, ale i politici z velkých hnutí utkvělou představu, že to je prý automaticky málo produkční či zcela neprodukční záležitost. O redistributivní platbě vyplácené v ČR pro úplně všechny (nikoli jen menší) zemědělce ani nemluvě, ta je totiž prý hlavní příčinou dnešních problémů oněch produkčních zemědělců. Tito takzvaní „ochránci zemědělců“ (jak se sami ve zvláštním spolku nazývají) dokonce v této věci žalují proti většině běžných sedláků na Ústavním soudu ČR. Proto jim kupříkladu připomeňme, že právě v důsledku toho, že určitá část zemědělců (nejen) v těchto ANC oblastech před časem dobrovolně přistoupila na vyšší míru zatravnění proto, abychom mohli jako členská země snáz naplnit určitá kritéria Společné zemědělské politiky EU a získat z ní plynoucí nárok na celý systém podpor pro celý zemědělský sektor. Ovšem asi nejdůležitější připomínkou je základní princip každého podnikání, že něco produkovat je jedna věc, ale umět to pak prodat je věc druhá a tady opravdu žádné podobné dělení tohoto typu zemědělců nikomu pomoci nemůže. Navíc v tržním prostředí platí, že pokud jeden něčeho vyrobí a prodá méně, než by dokázaly jeho potenciální výrobní kapacity a než by absorboval trh, může to být prostor pro vyšší prodej druhého. Tak proč například těchto tržních zákonitostí tito největší „výkonní produkční“ zemědělci nevyužívají?   

Samozřejmě se můžeme zabývat i otázkami, podle čeho se takový produkční zemědělec vůbec pozná a kdo o tom rozhodne? Zda je to podle počtu hektarů kukuřice nebo množství tun vyrobené pšenice či podle počtu zaměstnanců na farmě a v kanceláři? Možná ale, pokud bychom brali v potaz hledisko množství vyčerpaných dotací těmi správnými „produkčními zemědělci“, pak by asi skutečně mezi některými skupinami zemědělců markantní rozdíl byl. Většina zemědělců kupříkladu na rodinných farmách či v menších a středních zemědělských podnicích rozhodně nemá šanci obstát v porovnání objemů veřejných peněz, které vyčerpaly některé obří agrokomplexy. Celkově vzato ale jde od počátku o absurdní termín, a je k zamyšlení, proč by vůbec měl někdo někoho takto hodnotit. Přesto je však toto nálepkování myšleno vážně a prezentováno opakovaně například z úst předsedy Zemědělského svazu Martina Pýchy a v poslední době také nového předsedy Iniciativy (největších) zemědělských a potravinářských podniků Martina Šebestyána, který dlouhá léta řídil Státní zemědělský intervenční fond a posléze také kombinát podniků Agro Měřín Gabriela Večeři.

Pokud jsme již ale u té produkce, ptejme se, zdali onen správný - tedy velký „produkční“ zemědělec, skutečně plní i další základní funkce, které jsou od něj očekávány. Jedním z nezpochybnitelných údajů, které by mohly s odpovědí na tuto posledně uvedenou otázku pomoci, je určitě stav agrárního zahraničního obchodu (AZO). Dlouhá léta zde platí, že je Česko v řadě zemědělských komodit závislé na dovozu. Tato data jsou každým rokem publikována v Ročence AZO, kterou vydává Ústav zemědělské ekonomiky a informací. Podle jiných tvrzení výše zmíněných zástupců produkčních zemědělců je české zemědělství dobře postaveno právě na produkci velkých produkčních farem. Proč je tedy ČR zároveň z nemalé části dlouhodobě závislá na dovozech řady komodit mírného zeměpisného pásma? Zejména to platí u vepřového masa, brambor, ovoce, cibulové zeleniny, rajčat a vajec. Podotýkám, že otřepané historky o vyšších dotacích v jiných zemích prokázány nikdy nebyly.

Prakticky ve všech hospodářsky vyspělých zemích dokáží farmáři za konkurenceschopné ceny uspokojit poptávku po komoditách živočišného původu. Jmenovitě se to týká především Španělska, Německa, Dánska a Nizozemska – ale také Polska. Podniková struktura, převládající model zemědělského hospodaření a přitom vysoká konkurenceschopnost (nejen) polského zemědělství jsou přitom věci obecně zřejmé. A kupříkladu v Německu, o kterém se také asi příliš nepochybuje, že by jeho zemědělství málo produkovalo nebo nebylo konkurenceschopné, (podle Zelené zprávy 2023) hospodaří 68 procent podniků na ploše menší než 50 hektarů. Na uvedených příkladech Polska nebo Německa je zřejmé, že kritérium velikosti podniku s vlivem na jeho produkčnost či neprodukčnost použít prostě nelze.

Z oficiálních dat je přitom dlouhodobě zřejmé, že například čeští velkochovatelé prasat (zčásti to ale platí i pro chovatele drůbeže) se dostávají do obtížné situace. Lze předpokládat, že ve střednědobém horizontu dojde v unijním prostoru k prohloubení tématu lepších životních podmínek pro chovy hospodářských zvířat. To ale samozřejmě bude ekonomicky velmi náročné. Úkol udržet stávající představu pouze úzce zaměřených velkochovů zvířat jako jediném produkčním modelu proto bude stále dražší. Vedle naplňování těchto welfarových podmínek zvířat budou ale s velkou pravděpodobností reálně přibývat také další rizika spojená s chovy vyšších koncentrací – jmenovitě kvůli africkému moru prasat, ptačí chřipce a dalším možným nákazám. Zcela zásadním problémem bude i nadále úbytek zaměstnaneckých pracovních sil v zemědělství, což se již nyní stává velkou překážkou hospodářského růstu. Tomu stojí v cestě i zvyšující se investiční náročnost velkokapacitních stájí a rostoucí náročnost stavebního řízení. Týká se to především stále složitějšího postupu získávání povolení v silně urbanizovaných oblastech se striktně vymezeným územním plánem.

Vzhledem k velmi výhodným klimatickým podmínkám a vysoké spotřebě je kupříkladu také v ČR překvapivá pasivní obchodní bilance u brambor. Dlouhodobě záporné saldo je tu i v porovnání s našimi sousedy. Rezervy v Česku spočívají především v nízkých hektarových výnosech – v roce 2023 byly na úrovni pouze přibližně 26 tun na hektar. Významní vývozci této komodity – Německo, Belgie, Francie a Nizozemsko – ve stejném roce vykazovaly výnos 40,2 tun na hektar. Pasivní bilanci u zeleniny lze jen do jisté míry řešit růstem pěstitelských ploch. Její pěstování je totiž vázáno na specifické půdní a teplotní podmínky, dostupnost vodních zdrojů a závlahu.

Nejen tyto popsané, ale i celá řada dalších skutečností potvrzuje, že takzvaní „produkční zemědělci“ vlastně ve skutečnosti nijak dobře v České republice nenaplňují základní poptávku obyvatelstva po potravinách – jak co do rozsahu, tak i kvality. U některých komodit se lze ptát i na to, zda vůbec produkují to, oč je na našem trhu skutečný zájem. Bezradnost představitelů některých agrárních organizací při hledání řešení problému silných přebytků některých komodit a naopak klesající míry potravinové soběstačnosti (především ve vepřovém mase) je jasnou ukázkou toho, že hodnocení zemědělců podle množství jejich produkce nenabízí žádné řešení tohoto stavu.

V souvislosti s platnou Společnou zemědělskou politikou EU je důležité také připomenout, že všechny zemědělské finanční podpory jsou po dlouhých diskuzích o jejich účelnosti již zcela odpoutány od vztahu k produkci (tedy od přímé podpory jejího navyšování) a jsou poskytovány převážně na enviromentální a welfarová opatření a na opatření pomáhající zajistit a podpořit životaschopnost především malých, mladých a začínajících zemědělců.  Tato dotační pravidla také přímo stanovují, že podpora se poskytne pouze tomu aktivnímu zemědělci, který zajišťuje zemědělskou produkci a péči o krajinu, přičemž si může při dodržení stanovených podmínek zvolit i pouze jednu z těchto činností.

Z dlouhodobých pozic „výkonných a produkčních“ (tj. největších) zemědělců a potravinářů, reprezentovaných především Agrární komorou, Zemědělským svazem, Iniciativou zemědělských a potravinářských organizací či Potravinářskou komorou, je jistě obtížné smířit se s tím, že produkce „ostatních“ zemědělců – tedy těch menších, středních či rodinných farem, která přirozeně a normálně existuje, je navíc obvykle vysoce konkurenceschopná, zejména v rámci základních živočišných komodit. Za stávající situace na jednotném trhu jsou chovy hospodářských zvířat na těchto farmách úspěšnější v drtivé většině vyspělých členských zemí a především vykazují stabilní a odolnější míru produkce především v krizových ekonomických nebo společenských situacích. Je proto na čase vzít to při nekonečných debatách o produkci a neprodukci konečně v potaz.

Kardinální otázkou ale při tom všem také zůstává, jaká veškerá produkce se má u „produkčních“ zemědělců vlastně na mysli? Sedláci generačně spojení se svým podnikáním jistě vědí, že tím zásadním a nepostradatelným aspektem „produkce“ na farmě je její schopnost (vedle vyrobených tun čehokoli) také další zajištění a příprava nových nástupců. A v tomto kontextu se můžeme tedy zeptat, zdali například velké agroholdingy jsou skutečně tak produkční, jak o sobě tvrdí a zda jsou schopní v tomto ohledu vygenerovat a po všech stránkách připravit novou zemědělskou generaci (ne jen zaměstnance) a koneckonců plnit na venkově také jiné služby, které od nich okolí očekává?

Pokud si na tyto otázky poctivě odpovíme, zjistíme, že termíny produkčního a neprodukčního zemědělce jsou pouze falešná kategorie, neboť mimo jiné trestuhodně zužují pohled na širokou a nenahraditelnou roli zemědělství a degradují ji takto ve společnosti. Tento defektní a nepřínosný způsob uvažování je proto pouze marněním drahocenného času a nepatří vůbec na žádný jednací stůl. Jde o čistě subjektivní hledisko s manipulativním potenciálem, které by nemělo mít mezi zemědělci jako hospodářským stavem místo a zejména by na něj odpovědní politici, v čele s ministrem zemědělství, neměli vůbec reflektovat. A to se bohužel neděje. V našich tržních podmínkách musí platit, že každý nechť si produkuje a prodává, co a jak dokáže a jak je mu libo. Je přitom zcela zřejmé, že všichni normální sedláci svou produkci mají a dělají jí tak akorát - společně s řadou dalších služeb a funkcí. Podle většinového a dlouhodobého názoru členů ASZ ČR má totiž hlavní úkol zemědělců spočívat především v tom, aby v daných podmínkách, které nedokáží úplně zcela ovlivnit, dokázali svými schopnostmi uživit co nejsnáze sebe a své rodiny. A to má být koneckonců společný klíčový argument všech zemědělců pro jednání s politiky, aby pro ně zajistili pokud možno co nejsrozumitelnější podnikatelské prostředí a ne bádat a pomlouvat, jestli někdo podle někoho nebo něčeho produkuje málo, nebo dost.

Mgr. Ing. Jaroslav Šebek, předseda Asociace soukromého zemědělství ČR