Byrokracie v zemědělství: čeho je moc, toho je příliš!

V posledních měsících a dnech výrazně vzrůstá mezi zemědělci nejistota ohledně výplaty dotací, o které požádali v rámci Jednotné žádosti. Problémy jsou s provozem portálu AMS, pomocí kterého měli být průběžně informováni o plnění povinností na jednotlivých půdních blocích a přes nějž měli komunikovat s platební agenturou, dozvěděli se také o očekáváném zpoždění výplaty dotací oproti předchozím letům, což se jen přidalo ke každoročně narůstající zátěži v podobě administrativních požadavků ze strany státu nebo Evropské unie. To všechno vede nemálo zemědělských podnikatelů (a to nejen těch hospodařících na menších výměrách) k úvahám, že o platby přestanou žádat, protože je už nad jejich síly všechny povinnosti vůbec sledovat, natož plnit. A to se na zemědělce od příštího roku valí další zpřísňování podmínek týkající se například diverzifikace a střídání plodin na orné půdě.

Pokud tedy nový ministr zemědělství Marek Výborný a jeho tým na ministerstvu myslí svůj deklarovaný boj s byrokracií opravdu vážně, je na místě začít jednat okamžitě, rozhodně a nebát se jít i proti zavedeným postupům. Jinak hrozí, že se jen zařadí do dlouhé řady svých předchůdců, kteří při svém nástupu vždy označili byrokracii za jeden z největších problémů zemědělství, aby ve finále u tohoto silného prohlášení i zůstalo (je veřejným tajemstvím, že během funkčního období každého předchozího ministra další povinnosti všem zemědělcům jen přibyly). Máme mnohokrát ověřené zkušenosti, že letití ministerští úředníci vždy novému šéfovi dobře vysvětlí, že vlastně nic zjednodušit nejde a že nebýt jich, mohlo by být mnohem hůř. Proto, marná sláva, nakonec bude muset jít především o politické rozhodnutí. Na řadě signálů je přitom patrné, že v poslední době už tento problém opravdu překročil mez, za níž spousta podnikatelských subjektů prostě není schopná ani ochotná dál fungovat. Pokud na zcela pochopitelný a předvídatelný dotaz na odpovědný resort, zda někde existuje pro zemědělce k dispozici souhrn alespoň základních zákonných povinností, státní úředník odpoví, že „… zpracování takového přehledu by bylo mimořádně pracné a složité, protože zemědělská činnost zasahuje do celé řady oblastí práva spadající pod více různých resortů, a že není reálné takový ucelený přehled zpracovat…“, pak je opravdu něco špatně. Zoufalý sedlák se tedy od státu (který si z daní také platí) dozví, že úředník není připraven ani sesumírovat přehled požadavků, ale podnikatel je musí kdykoli a za všech okolností všechny do všech podrobností až na úroveň metodických pokynů znát a plnit.

Alespoň nějaké významnější výsledky řešení neúnosného stavu zemědělské legislativy a z ní plynoucí nebetyčné úředničiny jsou mezi selskou veřejností velmi sledovaným bodem, na kterém se bude hodnotit skutečná ochota a schopnost plnit slib vládního programu, který si koalice sama dala. Po deklarované (ale pohříchu dosud neprovedené) deagrofertizaci této země, po slíbených (a zatím jen z části naplněných) změnách dlouhodobé dotační politiky založené na podpoře velkých koncernů, je to jedna z posledních šancí pro současnou vládní koalici, aby přesvědčila sedláky o tom, že má smysl ji ještě dál podporovat. Sedláci proto očekávají tvrdou práci politiků na revizi rozsahu požadovaných povinností a na racionalizaci současných metod výkaznictví, předpokládají, že už snad opravdu nebude nutné opakovaně hlásit státu již jednou založené skutečnosti, především ale očekávají jasné důkazy, že koalice je připravená respektovat běžné zákonitosti v provozech nejfrekventovanějšího modelu českého zemědělství, kterým jsou přirozeně odpovědné rodinné podniky. Zatím jsme se však dočkali maximálně jen odkladů některých evidencí a, pravda, ve výjimečných případech i skutečného zrušení zaváděných pravidel, o jakémkoli systémovém zlepšení situace ale hovořit nelze ani náhodou. Česká republika je tak na rozdíl od jiných zemí EU pověstná svou neochotou nést vlastní odpovědnost a tak čeští zemědělci evidují, hlásí, neustále shání nějaká razítka a zakládají o každém svém počínání nějaký papír i tehdy, když to Unie výslovně nevyžaduje.

Většina sedláků přitom většinově nerozporuje trend rostoucího důrazu na environmentální či welfarové záležitosti (pokud se tak děje v rozumných mezích), ale nejvíce jim vadí absurdnost centrálně nalajnovaných způsobů plnění těchto povinností a rigidní metody ověřování jejich naplňování. Selskému rozumu prostě odporuje přijmout vzájemný nesoulad některých podmínek a protichůdnost efektů vyžadovaných pravidel. Zemědělci, pakliže jsou nějak spojení s místem svého hospodaření, jsou hlavními tvůrci krajiny, avšak namísto toho, aby mohli naplňovat tuto klíčovou roli prostřednictvím uplatňování rozličných přístupů právě podle povahy místních podmínek, je aktivita farmářů nyní ubíjena unifikovanými příkazy, které se navíc neustále v čase mění a doplňují.

Komunikace státních orgánů se zemědělci je navíc často nesrozumitelná, jak třeba aktuálně ukazují například pokyny k aplikaci AMS, která zdaleka nefunguje tak, jak bylo přislíbeno, a spousta zemědělců je už ignoruje, protože se neumí zorientovat v neustále se měnících (a tedy matoucích) pokynech SZIF. A ti, kteří se o to snaží, jsou (aplikací AMS) vyděšeni a mají oprávněné obavy z toho, jak dopadne vyhodnocení jejich pozemků a jaký to bude mít vliv na výši jejich dotací. Chápeme, že se SZIF skutečně maximálně snaží situaci rychle vyřešit i navzdory tomu, že sám na realizaci měl málo času kvůli zpožděnému schválení pravidel (reakce SZIF), nicméně na druhou stranu je potřeba vnímat, že nelze po všech zemědělcích chtít, aby tak složitý systém pochopili a přijali doslova během pár dní. Třeba na Slovensku je přitom systém AMS jen ve zkušebním režimu a sedláci se na jeho ostré fungování mohou lépe připravit.

Právě letos jsme se mohli již několikrát přesvědčit, že dnešní stav administrativy uvízl na své neřešitelnosti a bezradnosti svých tvůrců - státní instituce nejprve zemědělce vystrašily nastíněním plánovaných složitých plošných povinností, z nichž nakonec postupně pro viditelnou nereálnost potichu couvají nebo je zmírní či odloží. Vzpomeňme například novou erozní vrstvu LPIS, plnění podmínek tzv. aktivního zemědělce nebo nastavení podmínek pro neprodukční plochy či bilanci organické hmoty v půdě atd. Další kapitolou je neustálé zavádění nových výkazů a evidencí, které sbírají data, u nichž není jasné, k čemu vlastně dále slouží (viz elektronické evidence postřiků či hnojení).

Pro Asociaci soukromého zemědělství ČR a její členy není dlouhodobě přijatelná současná cesta vyhlašování podmínek a posléze jejich další a další úpravy (byť se tak někdy děje i mírnějším směrem). Zemědělci potřebují trvalé a přijatelné podmínky, na kterých mohou odpovědně vystavět své hospodářské plány, jež navíc musí propojit s řadou dalších složitých životních situací ve svém podniku, v rodině či u svých zaměstnanců – v zemědělství proto platí, že rok na přípravu je naprosto minimální doba (dnes je však běžné, že se věcí změní i několikrát do týdne).

Systémová řešení přitom podle našeho názoru existují – po usilovném snažení Antibyrokratické komise MZe konečně došlo ke zjednodušení u výběrových řízení a cenových marketingů u projektů v rámci PRV (a k navýšení finančních limitů na zákonnou úroveň), osvědčil se třeba také přechod na sazbové režimy u některých národních dotací a mnohá zjednodušení by se dala zařídit i tak, že stát nebude vyžadovat všechna data od všech kategorií zemědělských podnikatelů, ale jen od těch, kde to má skutečně smysl. Možných a třeba i v zahraničí ověřených metod je celá řada, stačí opravdu jen chtít a mít politickou odvahu - a to se týká celé vládnoucí koalice. ASZ ČR k těmto snahám vždy ráda přispěje svými zkušenostmi a náměty.

Kromě zásadní revize a omezení byrokracie je však také nezbytně nutné, aby stát jasným a srozumitelným způsobem (a hlavně včas) zemědělce o nových povinnostech informoval, protože v současné době velkou část této činnosti suplují poradci či nevládní organizace. Chybí dostatečná poradenská kapacita a ani úředníci na regionálních pobočkách SZIF nejsou časově schopni individuálně zemědělcům radit, navíc i jim mnohdy chybí kompletní informace a souvislosti. To, že suverénně největší počet povinností na české podnikatele klade právě Ministerstvo zemědělství, potvrzuje i aktuálně zveřejněný výsledek přeměření administrativní zátěže podnikatelů, kterou zveřejnilo Ministerstvo průmyslu a obchodu.

ASZ ČR také proto ve svém materiálu věnovaném návrhům konsolidačních opatření ke snížení schodku státního rozpočtu upozornila nejen ministra zemědělství, ale i další zástupce vládní koalice právě na nutnost skutečného zjednodušení podmínek k podnikání, neboť právě totální přebyrokratizace je jedna z příčin propadu (nejen) veřejných financí. Odpovědní činitelé by už opravdu měli přemýšlet o zásadních krocích v tomto směru, jinak reálně hrozí, že do budoucna bude hlavně menších zemědělských subjektů jen ubývat, protože nebudou schopné se už v povinnostech orientovat, ani je zvládat plnit. A to by byla situace, kterou si snad nikdo nepřeje. 

Ing. Veronika Jenikovská, tajemnice Asociace soukromého zemědělství ČR

Mgr. Ing. Jaroslav Šebek, předseda Asociace soukromého zemědělství ČR