Zvýšení limitů při prodeji ze dvora je žádoucí

Zvyšující se popularita farmářských slavnostní, ale i podpora prodeje zemědělských komodit od skutečných zemědělců přímo v areálu jejich farem, tedy „ze dvora“, si žádá novelizaci vyhlášky 289/2007 Sb., o podmínkách prodeje těchto komodit.

Je totiž zřejmé, že právě při prodejích ze dvora, jak již bylo nesčetněkrát napsáno, má nakupující prakticky jedinou záruku, že prodávané zboží pochází od hospodařícího zemědělce, a není mu jen „se selským příběhem“ a názvem pouze přeprodáváno po předchozím nakoupení ve slevových akcích v supermarketu. Nákup výrobků přímo na farmách také přispívá k žádoucímu poznání života na venkově, což je důležitá osvěta pro lidi z měst, kteří se mimo města dostanou ve většině případů pouze při prohlídkách památek. Poznání jiného způsobu života na venkově je přitom důležité pro pochopení jeho problémů těmi, kteří často od zeleného stolu a bez kontaktu s venkovskou realitou vymýšlejí pravidla, podle kterých se má život na venkově řídit.

Právě proto, aby bylo možné zákazníkům při návštěvě farem nabídnout i výsledky práce těchto farem, je nutné zmíněnou vyhlášku novelizovat. Základní filosofií novelizace pak musí být rozšíření stávajících maximálních objemů komodit, které lze při prodejích ze dvora nabízet. Zároveň je třeba vnímat sezónnost takových prodejů. Například při prodejích drůbežího masa, kde je stávající limit 10 kusů drůbeže v průběhu jednoho týdne. Takový limit nemá vůbec žádnou logiku, protože v době poptávky povolené množství reguluje a naopak v době nezájmu povoluje prodej, který se neuskutečňuje. Limit by tak měl být stanoven na jednu sezónu. Také prodej vajec do místní maloobchodní prodejny v počtu 60 kusů týdně je v současné podobě spíše výsměchem. V praxi jde totiž o dvě plata vajec. To si opravdu někdo myslí, že prodejna bude každý týden evidovat speciální položku, která může být nakoupena jedním zákazníkem v průběhu minuty a farmář se potáhne se dvěma platy vajec do místního magazínu? A příklad do třetice – zmiňovaná vyhláška ve stávajícím znění fakticky nepočítá při prodeji ze dvora s možností prodeje zvěřiny, ačkoli právě to je gastronomický prvek, který je pro venkov a farmáře, z nichž téměř každý je myslivec, naprosto charakteristický a fakticky v klasických maloobchodních sítích nenabízený.

Tedy: Stávající množstevní limity by měly být navýšeny, a to o násobky současného stavu. Ani průmysloví výrobci příslušných komodit, ani spotřebitelé, se přitom nemusí ničeho bát. I kdyby se totiž současné limity zvýšily stonásobně, nemohou představovat množstevní konkurenci průmyslovým podnikům, neboť vždy půjde o tržní podíl v řádu desetin procent. Z pohledu spotřebitele a ani dozorových orgánů nemůže jít při takovém podílu ani o potenciální zdravotní rizika, na což jistě odpůrci liberalizace vyhlášky poukáží. Jednak jsou registrovaní zemědělci zabývající se živočišnou výrobou pod permanentním veterinárním dozorem, jednak si každý, kdo se opravdu hodlá prodejem ze dvora systémově zabývat, dá ve vlastním zájmu velký pozor na možná pochybení. Jinak totiž ztratí své zákazníky, kteří nemusí na příslušné farmy zdaleka zavítat jen pro čerstvé zemědělské produkty od farmáře, ale také je využít jako ubytovací nebo stravovací zařízení, čímž se možná ztráty důvěry výrazně násobí. Vztah k vlastnímu, v tomto případě k prodávanému výrobku na farmě, je vždy navíc o poznání zodpovědnější, než vztah k anonymní hmotě odkudsi z planety Země při produkci potravin pro obchodní sítě. Pokud přitom rozšířené možnosti prodejů ze dvora přispějí také ke vztahu občanů ČR k vlastnímu – tedy vlastním zemědělcům, pak je to správně.

Petr Havel