Bionafta z mořských řas možná přinese úspory

Začínající americká firma GreenFuel vyrábí palivový olej z vodních řas. Využívá k tomu technologii, která byla vyvinuta v rámci kosmického výzkumu financovaného NASA. Řasy se pěstují v reaktorech, což jsou skleněné trubice, obsahující vodu a řasy. Do trubic se vhání vyčištěný kouř z tepelné elektrárny. Základním principem činnosti celého zařízení je samozřejmě fotosyntéza, přírodní proces, při němž rostlina za pomoci slunečního záření rozloží oxid uhličitý na uhlík (který sama využije) a kyslík (který uvolňuje do ovzduší). A výhodou vodních řas je, že některé z nich obsahují až padesát procent oleje - který se dá po extrakci přečistit například na bionaftu.

Systém společnosti GreenFuel je ve fázi testování (probíhá hlavně na Massachusetts Institute of Technology). Pokud vše půjde podle plánu, na podzim by se měl rozeběhnout pilotní projekt komerčního nasazení.

Podle hrubých čísel není celý projekt úplně nesmyslný. Sluneční záření dává cca 1 kW na metr čtvereční a účinnost využití této energie by se mohla pohybovat odhadem okolo pěti procent. Biologické procesy sice vykazují účinnost až 90 %, ale to je zavádějící. Týká se pochodů, probíhajících na buněčné úrovni, přičemž organismus jako celek potřebuje energii i na zajištění svých životních funkcí. Navíc v případě daného využití je cílem pouze olej, nikoli celá rostlina. A hlavně - kritickým faktorem není jen plocha zařízení, ale také jeho objem, protože řasy tvoří jen asi 10 % objemu zařízení (zbytek je voda). Při deseti hodinách slunečního svitu denně pak vychází výkon zařízení na 0,5 kW denně na metr čtvereční, což velmi zhruba odpovídá půl litru oleje. Ten se dá z řas dostat velmi jednoduše odstředěním, ale postup k získání bionafty je pak poměrně náročný (hlavně energeticky).

Průmyslové pěstování řas má oproti klasickému pěstování olejnin mnoho výhod. Především neničí zemědělskou půdu (protože ji vůbec nepotřebuje) a může používat slanou vodu. Jako ekonomické však může vycházet jedině v případě výrazného zdražení fosilních paliv.

Tato technologie je příkladem možných budoucích výhod emisních povolenek na oxid uhličitý a obchodu s nimi. Na rozdíl od tradičního způsobu pěstování biopaliv totiž spotřebovává oxid uhličitý ze zdroje, který by jinak za jeho vypouštění do vzduchu musel platit. Jinými slovy, obchodování s povolenkami umožňuje bezprostředně ocenit ekologický přínos této technologie.