Hovězí a humanita

Humanitární potravinová pomoc není nezištná charita. Většina států si při lidském podávání plné ruky řeší vlastní problémy s neprodejnými přebytky. Není na tom nic špatného, spokojeni jsou totiž všichni: vláda je ráda, že přebytky zmizí, zemědělci za ně od státu dostanou své peníze a lidé v postižených regionech zase to, co jim dosud v jídelníčku chybělo. Tento systém ˝tři mouchy jednou ranou˝ funguje dokonale, ovšem jen do té doby, než do hry vstoupí nedůvěra a podezření. Český ministr zemědělství Jan Fencl s tímto faktem nepočítal. Jinak by nemohl vydat nařízení, že na Balkán se bude místo už slíbeného mléka vozit hovězí maso, jehož odbyt kvůli ˝nemoci šílených krav˝ povážlivě klesá. Fenclovo jednání zavání. Chudý a hladový Balkán přece musí rád vzít vše, i to, co si česká ústa z bezpečnostních důvodů odpírají. Nemusí. I v poničeném Srbsku chtějí lidé jíst potraviny, kterým věří. Místo tří much zabitých jednou ranou visí ve vzduchu zápach ostudy. Fencla může těšit, že v tom není sám. Stejně podezřelý odér si před lety odnesli Britové z Ruska. Kvůli hovězímu a BSE, jak jinak.