Děravá agrární kapsa

Martin Mařík

Čeští zemědělci musejí dostat stejně vysoké dotace jako jejich kolegové - farmáři v zemích Evropské unie. Diskriminaci nepřipustíme, tvrdí Praha. Brusel ovšem neustupuje ze svého návrhu: Bohužel můžeme dát kandidátům jen asi čtvrtinu toho, co berou naši rolníci. Mají se tedy tuzemští zemědělci, potravináři a potažmo i spotřebitelé na vstup do společenství těšit nebo se začlenění spíše děsit?

Těžko odhadovat, zda unie nakonec kandidátským zemím plné peníze přizná nebo ne. Diplomaté obou stran mají napilno. Ale zcela zřetelně už lze prohlásit, že dosavadní agrární politika Evropské unie je neudržitelná.

Agrární dotace z Bruselu stále požírají skoro polovinu rozpočtu společenství. Donedávna to byl především vnitřní problém "patnáctky". Jakmile však do hry o rozšíření vstoupilo spolu s dalšími uchazeči Polsko - země na zemědělství notně závislá - nastal zádrhel globální. Má unie fondy na to, aby zaplatila i nově příchozí rolníky? Na rovinu: nemá.

Zemědělská politika Evropské unie dovedla tamní farmáře k tomu, že na světovém trhu nejsou schopni konkurovat. Vyrábějí draho. Ovšem žijí, protože jsou dotováni. Jejich agrární kapsa je však děravá. Dotace berou jen na živobytí. Se svými produkty neprorazí. Jižní Amerika nabízí levnější cukr, Austrálie levnější vlnu, Argentina levnější hovězí, Brazílie levnější sóju.

Mnozí čeští agrární lídři ale stále tvrdí, že zemědělský systém unie je třeba ctít. Chtějí pevná pravidla, volnější trh je děsí, zákony poptávky a nabídky se prý rolníků netýkají. To však je zásadní omyl. Evropské zemědělství nemá jinou šanci na přežití než bohorovné dotace odbourávat.

martin.marik@economia.cz