Cukerní pořádek aneb Vzhůru do feudalismu

Tak jsme opět tam, kde už jsme byli, ve feudalismu. Tentokrát ne panovník z boží milosti, ale regulační orgány Ministerstva zemědělství určují, kdo může a kdo nemůže vyrábět a dodávat zboží na trh. Existuje u nás cukrovar postavený nákladem stovek miliónů korun, který nemůže vyrábět cukr, protože mu nebyla přidělena výrobní kvóta.

Co by se stalo tak strašného, kdyby ten cukr vyráběl? Pro spotřebitele by to bylo plus: Cukru by bylo více, a tedy by poněkud (za jinak stejných okolností) klesla jeho cena. V cukrovarnictví by bylo pravděpodobně zaměstnáno více lidí. Existoval by jeden podnikatel (či skupina podnikatelů) navíc, což je výhodné jak pro tohoto podnikatele, tak pro zaměstnance, protože ti mají u navzájem si konkurujících podnikatelů větší výběr zaměstnání. O cukrovou řepu by se v konkurenci ucházelo více cukrovarů, což by zvýšilo cenu řepy, a tedy příjmy zemědělců.

Jediným negativem by byl pokles zisků v tomto odvětví kvůli nižší ceně cukru, případně pokles produkce v jiném cukrovaru, který vyrábí méně efektivně. To vede k závěru, že regulace v tomto odvětví má za cíl udržet vyšší zisky, než jaké by byly v konkurenčním prostředí. To ale není v dlouhodobém zájmu rozvoje hospodářství jako celku. Navíc tu fungují též soukromé zájmy konkrétních podnikatelských skupin.

Shrňme výsledky regulace. Cukr je dražší, než by byl bez regulace. Zisky cukrovarů jsou vyšší, než by byly v konkurenčním prostředí. Zemědělci dostanou za řepu méně peněz. Lidé musí platit vyšší daně, aby uživili vládní úředníky, kteří se zabývají regulací cukerného trhu (ti by ovšem měli místo podpory soukromých podnikatelských zájmů hájit zájem většiny, tedy spotřebitelů).

K těmto argumentům, jež nepotřebují dalšího komentáře, připojme ještě historickou zkušenost. Velká část hospodářského pokroku posledních dvou set let vznikla zřejmě tak, že bylo povoleno lidem podnikat a vstupovat na trhy ve vzájemné soutěži. Cukerní regulace tuto soutěž závažným způsobem omezuje.