Mají zajíci opravdu naději?

Reakce na článek pana Šmerdy v Myslivosti č.12/2004

Jaroslav HORÁČEK, Lhoty u Potštejna

Jsem zakládající člen Asociace chovatelů zajíců v Čechách a na Moravě pro myslivecké účely (zazvěřování). Určitě panu Šmerdovi nezávidím honitbu, kterou obhospodařuje myslivecké sdružení, ve kterém pravděpodobně vykonává právo myslivosti. Právě naopak je nutné si stále uvědomovat, že takovýchto honiteb je již na území našeho státu velice málo. Je také možné, že nevěnuje větší pozornost publikacím, které upozorňují na nepříznivou populační hustotu ve většině honebních celků a mnohdy i tam, kde zajíc byl považován za zvěř, o kterou není nutné se starat

I přes snahy některých mysliveckých odborníků, poukazujících na blížící se nepříznivé období, nebyl brán zřetel na klesající populační přírůstky zaječí zvěře, a to ani jako hlas varující. Ano, je pravda, že časy se velice změnily a ne právě k lepšímu. Komentář pana Šmerdy ale zpochybňuje celé dlouholeté snažení myslivců pro zachování drobné zvěře.

Zajíce polního chováme spolu s manželkou od roku 2000. Za tuto dobu jsme získali několik zajímavých poznatků, které nás přesvědčily o tom, že zaječí zvěř je svým způsobem zvěří zasluhující si ze strany myslivců veškerou pozornost. Tato zvěř je výjimečná v tom, že si zachovává svoji plachost i v zajetí, pokud dodržujeme určitá pravidla v chovu.

Veškeré dosud známé poznatky byly získány od zajíců chovaných v zajetí. Bez tohoto způsobu by byly naše poznatky velmi omezené.Proto jsem přesvědčen, že introdukování mláďat odchovaných v zajetí od chovných rodičovských párů může být jednou z cest vedoucích k vylepšení současné smutné bilance našeho mysliveckého hospodaření. Zároveň nám to potvrdilo teorii získanou z mnohých publikací o zajíci polním.

K vlastnímu tématu „zazvěřování“ bych rád autorovi připomenul, že ACHZ vždy zdůrazňuje, že úspěch v tomto podnikání je možné dosáhnout pouze a jen v případech, ve kterých nezapomeneme na skutečnost, že zajíc a prostředí jsou neoddělitelnou skutečností nutné pro život zajíců.To znamená, že rozhodneme-li se do určité honitby vrátit tento druh, pak musíme pro něj připravit odpovídající prostředí.

Proto opakuji, že velmi záleží na ministerstvech, jak vážně budou akceptovat ohlasy myslivecké veřejnosti na vytváření podmínek pro drobnou zvěř a podporovat a slaďovat zájmy myslivců a zemědělců.

Závěrem snad mohu pouze konstatovat, že „kdo nic nedělá, také nic nepokazí, ale také se ničeho nenaučí“.