Lidé stále hledají rovnováhu s přírodou

Dosavadní představy o vývoji rozmanitosti druhů bude zřejmě třeba přehodnotit, stejně jako změnit přístup k ochraně divočiny

O nutnosti zachovat na Zemi biodiverzitu, tedy rozmanitost rostlinných a živočišných druhů, odborníci nepochybují. Vypukl ovšem spor, jak se vlastně vyvíjela a jak či zda ji vůbec lze udržet i v ekonomicky sice chudých, leč druhově velmi bohatých regionech.

Nejnovější výzkumy mořských zkamenělin vyvolávají pochybnosti o dlouho sdíleném předpokladu, že druhová rozmanitost naší planety po celé milióny let soustavně rostla. Ukáží-li se nové poznatky jako správné, může padnout jedna z nejvýznamnějších teorií v oblasti paleobiologie.

Většina odborníků se dosud domnívala, že prudký rozvoj biodiverzity nastal po hromadném vymírání druhů před 250 milióny let. Z nově pojaté databáze mořských zkamenělin lze ovšem usuzovat, že biodiverzita se od dob, kdy vyhynuli dinosauři, v zásadě neměnila.

"Jsou-li naše závěry správné, mohou významně změnit poznání evolučního vývoje," míní paleobiolog John Alroy z University of California. Poukazuje na to, že pokud je biodiverzita v zásadě neměnná, musí být regulována mnohem spíše vzájemným ohrožováním druhů a jejich soupeřením než ekologickými aspekty, jako je vývoj klimatu.

Dosavadní představa o prudkém rozvoji biodiverzity se opírala o databázi 30 tisíc mořských zkamenělin, kterou v 70. letech vypracoval paleobiolog Jack Sepkoski z University of Chicago. V té době však neměl k dispozici výkonnou výpočetní techniku, což obešel tím, že zjednodušil data - počítal jen s výskytem druhů ve zkamenělinách, ale nebral v potaz četnost jejich populací.

S dopomocí statistiky

Konsorcium paleobiologů přehodnotilo dosavadní databázi shrnutím dat o tisících zkamenělinách plžů, měkkýšů a dalších mořských bezobratlých živočichů. Vědci pak poznatky o prehistorických záznamech uspořádali do oddělených časových úseků a statistickým vzorkováním posoudili množství druhů v jednotlivých úsecích.

Výzkum se soustředil na dva časové úseky. První zahrnoval období před 460 až 300 milióny let. V něm biodiverzita podle dosavadních předpokladů zůstávala stejná po "explozi" v kambriu před 540 milióny let. Druhý zkoumaný úsek sahal od pozdní jury do raného paleogénu, tedy do doby před 164 až 24 milióny let, kdy podle dosud přijímaných teorií měla biodiverzita prudce stoupat.

Na revidovanou databázi vědci uplatnili osm různých vzorkovacích metod. Vždy se potvrdilo, že biodiverzita zůstávala stejná a během paleozoika dokonce klesla. Výsledky se měnily podle použité vzorkovací metody s tím, že u jednoho modelu se exploze druhů v pozdní juře zcela vytratila. Vědci v období od jury do paleogénu zjistili nanejvýš drobný nárůst biodiverzity.

Odborníci nicméně k získaným poznatkům dodávají, že je čeká ještě značný kus další práce. Ovšem "pokud tyto výsledky zůstanou v platnosti i po dalších analýzách, zcela zásadně to změní naše dosavadní představy o biodiverzitě," dodává paleontolog Mark Newman ze Santa Fe Institut v Novém Me-xiku.

Jak na "horká místa"

Chránit nynější živočišné i rostlinné druhy před vyhynutím nelze tak, že se "oplotí" to, co někteří označují za horká místa biodiverzity. Právě tyto oblasti s mimořádnou rozmanitostí druhů jsou domovem miliard nejchudších obyvatel planety, pro které je životně nezbytná obdělávatelná půda.

"Není žádná naděje, že by se touto cestou dala biodiverzita zachovat," míní Jeff McNeely. Tento přední vědec World Conservation Union sídlící ve Švýcarsku je současně jedním z autorů studie zveřejněné v květnu v Londýně a vypracované s podporou Future Harvest, organizace sdružující 16 mezinárodních výzkumných středisek zemědělství. "Horká místa jsou tam, kde žijí lidé. A lidi od přírody nemůžeme oddělit. Musíme hledat užitečnou rovnováhu s přírodou," doplňuje vědec.

Pojem horkých míst biodiverzity začal jako první razit nezávislý britský ekolog Norman Myers. Ochranou asi 25 míst na planetě s nejvyšší rozmanitostí druhů bychom podle něho "mohli udělat velmi mnoho, abychom zabránili hromadnému vymírání". Ve zmiňovaných oblastech žije sice polovina všech druhů planety, ovšem jejich celková rozloha pokrývá jen území menší než Grónsko.

Počet obyvatel tam činí celkem jednu miliardu, šestinu světové populace. Zpravidla však patří k těm vůbec nejchudším ve svých zemích. "Ohrožené druhy, nejdůležitější oblasti zemědělské půdy a nejchudší lidé sdílejí nezřídka totéž území," uvádí se ve zprávě.

"Ekozemědělství"

Zpráva doporučuje nový přístup k zachování rozmanitosti druhů, který spojuje ochranu se zemědělskou činností. Hovoří se v tomto smyslu o "ekozemědělství". Podařilo se je mimo jiné úspěšně uplatnit v Kostarice. Tam se například vysazují větrolamy, které propojují lesní porosty, a sázejí stromy na pastvinách, aby se jednak chránilo lesní ptactvo, jednak aby porosty zastiňovaly kávové plantáže.

Návrat divoké přírody k polím na mnoha místech zvýšil produktivitu tím, že přilákal opylovače, zlepšil kvalitu půdy a umožnil pěstování nových druhů, například ovocných stromů nebo plodin používaných k farmaceutické výrobě.

Rozvoji ekozemědělských systémů leckdy brání způsob, jakým se vede výzkum. "Většinu výzkumu zajišťuje soukromý sektor, který chce dosahovat zisku tím, že se soustřeďuje na nejúrodnější půdu," vysvětluje McNeely. "Nikdy tedy nebude hledat cesty, jak zlepšit situaci farmářů žijících naturálním způsobem, kteří mají největší vliv na biodiverzitu," doplňuje.

Požaduje přitom, aby se výzkum více věnoval naturálnímu hospodaření. Nelze tak sice dosahovat maximálních zisků, ale "ti nejchudší získají jistotu, že budou mít potraviny a přispěje to k ochraně biodiverzity". Pokud tento trend podpoří věda i politici, "lidé a živočišné druhy v přírodě mohou žít společně na tomtéž území."