Alveokokóza

Každý myslivec je, mimo vzácné chvíle strávené v přírodě, člověk jako každý jiný, i na něj působí ze všech stran moderní civilizace a záplava informací z nejrůznějších oblastí. Sdělovací prostředky se občas chápou i témat úzce se dotýkajících zvěře a myslivosti, zvláště tehdy, když se tyto zprávy dotýkají i zdraví lidí. Loňské letní prázdniny byly bohaté na podobné informace, často upravené tak, že téměř vyvolaly paniku mezi laickou veřejností. V televizi, rozhlase i tisku se objevila řada senzačních zpráv o "borůvkové", "jaterní" a "liščí tasemnici", která vyvolává smrtelná onemocnění lidí a ohrožuje zejména sběrače lesních plodů. O co vlastně ve všech případech šlo?

Díky často ne příliš vhodné popularizaci není ani jednotný názor na české označení tohoto onemocnění, a proto zvolíme raději český přepis latinského jména původce.

Alveokokóza je onemocnění vyvolané larválními stádii drobné tasemnice Alveococcus multicularis, vyskytující se na severní polokouli. Nejvýznamnější oblasti výskytu jsou Aljaška, Sibiř, severní Čína, ale byla zjištěna i v mnoha oblastech zejména západní Evropy.

Dospělá tasemnice Alveococcus multicularis mající tělo dlouhé 1,2 - 4,5 mm, složené z dvou až šesti článků, žijí v tenkém střevě masožravců. V Evropě je hlavním hostitelem liška obecná, může se ale vyskytovat také u psů a koček, v oblastech výskytu hlodavců, kteří jsou hlavními mezihostiteli této tasemnice. U zralých tasemnic se z posledního článku uvolňují drobná vajíčka, která se s trusem zvířat dostávají do vnějšího prostředí, kde mohou ulpět na vegetaci i lesních plodech (borůvky, jahody, houby atd.). Ve vnějším prostředí jsou vajíčka velmi odolná. Přežívají až 8 měsíců plně schopná nakazit mezihostitele. Mezihostitelem jsou různé druhy drobných savců, např. hraboš polní, hryzec vodní, hrabošík podzemní, norník rudý, myš domácí a ondatra pižmová. Náhodně se může vajíčky infikovat i člověk. V zažívacím ústrojí mezihostitelů se z vajíčka uvolní larva, která se přes stěnu střevním cévním řečištěm dostává především do jater, případně plic a jiných orgánů. V těchto orgánech se u člověka po velmi dlouhé inkubační době, trvající až několik let vytváří další stadium - boubel. Je to komplex navzájem spojených měchýřků, obsahujících zárodky tasemnice, která se vnějším pučením množí a infiltrují okolní tkáně. Podobně jako zhoubný nádor mohou i metastázovat do vzdálenějších orgánů (mozek, plíce apod.). Po pozření infikovaného mezihostitele vhodným druhem masožravce, dojde k uvolnění zárodku, který postupně dospívá do pohlavně zralé tasemnice.

Až do nedávné doby převládal názor, že se výskyt alveokokózy v Evropě omezuje výhradně na některé oblasti Německa, Rakouska, Švýcarska, Francie a část bývalého SSSR. V posledních letech však v souvislosti se zvýšenou pozorností na parazitofaunu lišek v důsledku narůstání jejich populací od šedesátých let byla tato drobná tasemnička zjištěna v řadě dalších zemích, včetně naší republiky. V řadě okresů, hlavně v západní části státu bylo zjištěno nakažení až 20 - 30 = lišek. Lze předpokládat, že se zde paraziti vyskytovali i v minulosti, ale pro malé rozměry unikali při vyšetření pozornosti.

Na základě dlouhodobého sledování této parazitózy v naší zemi a výsledků vyšetření je zřejmé, že onemocnění alveokokózou nepatří k často se vyskytujícím. V naší republice je doložen doposud jen jediný publikovaný případ lidské alveokokózy, který skončil smrtí. Jednalo se o ženu, důchodkyni, dříve pracující v zemědělství, která do té doby nebyla vážněji nemocná. Pacientka po několikaměsíčním průběhu onemocnění zemřela za příznaků jaterního selhání. Z příznaků převažovaly zvětšení jater, žloutenka, bolesti v nadbřišku a hubnutí.

V průběhu onemocnění dochází u člověka k protilátkové odpovědi a právě na základě průkazu specifických protilátek je založena diagnostika tohoto onemocnění.

Neléčené případy alveokokózy končí téměř vždy smrtí. Komplexní léčba spočívající ve včasném radikálním chirurgickém zákroku a trvalé aplikaci účinných antiparazitárních léků zlepšila v posledních letech prognózu nemocných. Vyžaduje však trvalý lékařský dohled a kontrolu pacientů.

Pokud se týká nebezpečí přenosu alveokokózy na člověka, bylo by třeba zvážit zavedení určitých preventivních opatření:

1) Především v okresech s nálezem alveokokózy u lišek vhodnou formou upozornit na toto nebezpečí. Je nutná opatrnost při pobytu v přírodě, omezující přímou konzumaci lesních plodů, nebo kontakt znečištěných rukou se rty a dutinou ústní. Spolehlivou ochranou je tepelné opracování všech lesních plodů při teplotách 80 - 100oC.

2) Zvážit možnost plošného odčervení lišek s případným propojením na plošnou vakcinaci proti vzteklině.

3) Upozornit na možnost přenosu alveokokózy domácími masožravci. Zvláštní význam má v tomto ohledu kočka, která konzumuje hlodavce hlavní mezihostitele alveokokózy.

4) V rámci preventivních opatření proti alveokokóze, provést u skupiny lidí s největší možností nakažení (např. myslivci a ostatní pracovníci manipulující s liškami v zamořených regionech) sérologické vyšetření.

MVDr. L. VYSLOUŽIL, MUDr. Z. VESELÝ, MUDr. M. FÖRSTL, Fakultní nemocnice Hradec králové

Redakční poznámka:

Myslivcům bude za starší literatury známější měchožil zhoubný (Echinococcus granulosus), protože se tyto druhy dříve nerozlišovaly. Znaky i biologie obou druhů jsou velmi podobné. Echinokokóza byla zřejmě v minulosti rozšířenější, např. v roce 1933 byla na jatkách v Brně zachycena v 1,8 % u prasat a 2 % skotu. Je velmi pravděpodobné, že alveokokóza bude u lišek více rozšířena, než se dosud ví. Je proto na místě dodržování hygienických pravidel při manipulaci s úlovky. Že by však tato choroba zbrzdila nájezdy do lesů, není naděje.

Zdeněk KOLÁŘ