Alarmující situace v Atlantiku: Systém mořských proudů je na hranici kolapsu

Kdyby měla Země srdeční tep, byla by jím nejspíše Atlantická jižní cirkulace (The Atlantic Meridional Overturning Circulation - AMOC), tedy víření oceánských proudů, díky němuž může tropické teplo putovat na sever k polárním vodám. Během uplynulého století tento tep zpomalil podle vědců na nejnižší tempo za více než tisíciletí. A podle nového výzkumu se blíží k hranici, která by mohla být kritická.

Studie klimatologa Niklase Boerse z německé Svobodné univerzity Berlín (Freie Universität Berlin), publikovaná v magazínu Nature Climate Change, je právě tou poslední vědeckou zprávou, podle níž se Atlantická jižní cirkulace (AMOC) blíží k hlavnímu bodu zvratu, jímž se celé proudění úplně naruší. Informuje o tom server Science Alert.Klimatické modely dosud kalkulovaly se dvěma odlišnými stavy, za nichž by mohla cirkulace zůstat relativně stabilní. Tím prvním je forma, kterou známe po většinu moderní historie, tedy že množství teplé vody z tropů putuje na sever a cestou se vypařuje, čímž se proudění postupně ochlazuje a zvyšuje se slanost vody. Tento proces nejenže výrazně ovlivňuje tepelnou energii v atmosféře, ale umožňuje také volný pohyb vzájemně smíšených organických sloučenin a minerálů, oplodňujících oceánské vody.

Druhou formu, v níž by mohl AMOC zůstat stabilní, však podle modelů představuje mnohem slabší systém s daleko pomaleji se vlekoucími vodami, které potřebují na "rozvoz" teplé vody bohaté na živiny Atlantikem spoustu času.

Studie: Oceánské proudění zpomaluje, může se nevratně změnit

Ačkoli studie o Atlantické jižní cirkulaci pocházejí spíše z posledních desetiletí a dříve byly vzácné, objevuje se stále více známek toho, že tento obrovský "dopravní pás" už není tím, čím býval. A přibývá indicií, že zvyšující se odtok z tajícího ledu si se slaností a teplotou vody pohrává způsobem, který účinně brzdí celý systém.Na důvodech, proč k tomu dochází, se vědci vzhledem ke složitosti klimatických modelů zatím neshodnou, což nechává velký prostor i pro diskuse, jaké může mít tento stav důsledky. Podle některých modelů může AMOC zůstat relativně stabilní i za přepokladu, že by oba zemské póly roztály.

Boers však ve své studii tento optimismus nesdílí. Podle něj že existuje dobrý důvod domnívat se, že se celý globální systém oceánského proudění zhroutí do slabé formy. Dokonce můžeme být již na hraně toho, aby se jeho obavy staly skutečností.

"Zjištění naznačují, že nedávno objevený pokles Atlantické jižní cirkulace během posledních desetiletí nebyl jen přechodnou změnou související s variabilitou klimatu nebo reakcí na rostoucí teploty, Cirkulace ztratila během minulého století téměř úplně svou dosavadní stabilitu a může se blížit ke kritickému bodu přechodu do režimu slabé cirkulace," píše Boers.

Zpomalení atlantického proudění by ovlivnilo všechno

Jaké může mít takové drastické a trvalé oslabení oceánských proudů důsledky? I o tom se vede vědecká debata. Podle některých měření by mohlo planetu dokonce ochladit. Zní to sice jako paradox, ale některé teorie skutečně kalkulují s tím, že globální oteplování může v důsledku vyvolat pravý opak, protože tání Grónských ledovců uvolňuje do oceánu obrovské množství chladné sladké vody, což může zpomalit, nebo dokonce zcela zastavit teplý Golfský proud. Ten přitom unáší teplou vodu z tropů na sever podél východního pobřeží severoamerického kontinentu, čímž ovlivňuje klima na celé severní polokouli.

V každém případě platí, že dojde-li k nevratnému zpomalení atlantického proudění, a tím i k obrovskému posunu v distribuci energie a živin v těchto proudech, bude to mít vážné důsledky pro povětrnostní podmínky a životní prostředí v celé Evropě i Americe. A také obrovské ekonomické dopady na velkou řadu oborů lidské činnosti, od zemědělství až po cestovní ruch. Zatímco deštné pralesy v Amazonii by možná vydělaly na větším množství srážek, Evropa by to zaplatila ztrátou produktivity.

Boers je přesvědčen, že jeho modelování svědčí o tom, že se Atlantická jižní cirkulace dostává na hranu. To ale neznamená, že by se načasování takové geologické události dalo jen tak předpovědět. I náhlý přechod může v geologických měřítcích trvat roky, ne-li desetiletí. Riziko ovšem podle klimatologa spočívá v tom, že nás k této změně dovlečou naše vlastní činy."Je naprosto nezbytné udržet emise na co nejnižší úrovni. Pravděpodobnost, že k této události se zcela mimořádnými dopady dojde, se zvyšuje s každým gramem CO2, který vypustíme do atmosféry," uvedl Boers v rozhovoru s novinářem Damianem Carringtonem z britského deníku The Guardian.