Přirozený způsob chovu hospodářských zvířat krajinu emisemi nezatěžuje

Snaha určité části veřejnosti cíleně omezovat chovy hospodářských zvířat jako jednu z cest k omezení emisí skleníkových plynů (jde především o metan) jsou v současné době bohužel již obecně přijímány jako argumentačně podložené. Jenže to není tak úplně pravda.

Podíl hospodářských zvířat na celkových emisích metanu byl přitom již v minulosti několikrát zpochybněn a v současnosti se na úrovni Mezivládního panelu pro změny klimatu (IPCC) pracuje s podílem 14,5 procenta. Z výzkumů Auckland University of Technology ale vyplývá, že například na novozélandských farmách chovajících ovce a skot dokáže dřevnatá vegetace kompenzovat 63 až 118 procent emisí z těchto farem. Což je mimo jiné statisticky podložená skutečnost, že je třeba posuzovat vliv chovů hospodářských zvířat na krajinu a klima komplexně, nejen pouze na základě jednoho, emotivně pojatého klimatického parametru. To je však věc, která se dnes neděje.

Příklad Nového Zélandu je přitom také potvrzením přínosů agrolesnických systémů, jejichž příkladem je chov zvířat v částečně zalesněné krajině a obecně v krajině s podílem nějaké vegetace. Tím, že stromy a keře pohlcují a ukládají uhlík, ostatně argumentuje i ekologická veřejnost, a i kvůli tomu i u nás vznikají projekty typu „sázíme budoucnost“, „stromy místo letáků“ nebo „zelené oázy“. Kombinaci stromů v zemědělské krajině a chovu zvířat využívají tradičně i naši sedláci, přičemž obojí přispívá jak ke zlepšení rozmanitosti životního prostředí, tak například k lepšímu zadržování vody nebo prevenci rizik eroze. Ověřená data navíc nyní ukazují, že emise produkované hospodářskými zvířaty vegetace prakticky úplně „vygumuje“.

I když jde přitom o zprávu z prostředí na druhém konci zeměkoule, jsou zjištění Auckland University of Technology logicky obecně platná a argumentačně využitelná i pro naši zemi. Nebylo by proto od věci tato data cíleně a opakovaně prezentovat a příklad Nového Zélandu využít pro obhajobu další existence chovů hospodářských zvířat v ČR (viz odkaz zde: B+LNZ’s website here).

V této souvislosti je ovšem také zapotřebí především jasně pojmenovat, že to, co škodí, je model koncentrované živočišné velkoprodukce provozované v posledních dekádách buď zcela bez vazby na půdu, nebo s velice úzkou krmivovou základnou. To je také jedna z forem průmyslového zemědělství, která je nejen rizikem již zmíněnými emisemi, ale z podstaty věci především celkovým přetěžováním svého bezprostředního prostředí. Takový způsob držení mnoha tisíc či desítek tisíc kusů zvířat na jednom místě ale prakticky nemá nic společného s pestrým chovem různých druhů zvířat na plošně rozmístěných menších farmách, kde se počty zvířat odvíjí především od úživných možností dané lokality (a již nezáleží, zda je to pastevní, nebo ustájenou formou). Na nich se zpravidla živí po celé generace rodiny, pro něž je kvalita životního prostředí, ve kterém žijí, stejně důležitá jako faremní zisk. Pozornost ekologů je proto třeba upřít tímto směrem, aby docházelo k rozlišování těchto prospěšných a tradičních forem zemědělského hospodaření, která se bez zvířat a jimi produkované části organické hmoty potřebné pro kvalitní půdu pravděpodobně neobejdou.

Mgr. Ing. Jaroslav Šebek, předseda ASZ ČR