Babišovy zájmy? „V Bruselu si musí dávat velký pozor, co teď od české vlády jde,“ říká šéf Asociace

Některá média v posledních týdnech upozorňují na snahy vlády domluvit v Bruselu vyšší zemědělské dotace pro velké podniky. Kritiku vůči záměru adresoval i předseda Asociace soukromého zemědělství ČR Jaroslav Šebek. V rozhovoru pro Epoch Times popisuje úskalí systému dotací, upozorňuje na „vymírání“ středních podniků a varuje před možným budoucím vývojem, kdy agroholdingy vytlačí i malé zemědělce.

Podle Hospodářských novin chystá Ministerstvo zemědělství změnu Strategického plánu Společné zemědělské politiky (SP SZP) tak, aby velké podniky dostávaly větší podíl dotací. Změnu jim musí schválit v Bruselu, kde panuje opačná tendence – tedy podporovat hlavně menší zemědělské podniky. Znamená to, že by se tím pádem dostalo méně dotací k vám, malým farmářům?

Samozřejmě, vůbec nepochybujeme o tom, že ministerstvo za této vlády to chce dělat tak, aby přihrálo co nejvíc peněz velkým podnikům. To je prostě dlouhodobá zemědělská politika, desítky let to takhle je. A jenom v předchozím období se to malinko, trochu, jakoby změnilo, to byla ta redistributivní platba. A to byl úplně oheň na střeše.

Redistributivní platby – části přímých dotací, které zvýhodňují menší farmy. V současnosti fungují tak, že zemědělci dostávají vyšší podporu na prvních 150 hektarů půdy, zatímco u větších podniků průměrná dotace na hektar klesá. Na tuto redistribuci jde 23 procent přímých plateb, které Unie zemědělcům v Česku dává. Dle evropské legislativy to musí být alespoň 10 procent, bývalá česká vláda (Petra Fialy – pozn. redakce) se ale rozhodla na tento účel vyčlenit větší objem – zejména kvůli tomu, aby pomohla menším českým farmářům.

A to je taky součást jejich snah, aby se i tohle změnilo. A je to samozřejmě naprosté nepochopení celého konceptu společné zemědělské politiky, která je právě nastavená na podporu udržitelnosti co největšího počtu subjektů v daném venkovském prostoru.

A ti farmáři tam plní spoustu rolí, nejenom produkci komodit, ale i strašně důležitých společenských, environmentálních, sociálních a samozřejmě ekonomických rolí. A tohleto velké podniky nejsou schopné nijak zajistit, soustředí se jenom na produkci, navíc ještě často nezpracovaných komodit.

Tohle je pro nás naprosto nepřijatelné a budeme proti tomu bojovat. My jsme to tušili, že to takhle bude, a proto jsme byli už na jednání u pana komisaře v polovině ledna a říkali jsme mu, že tohleto s největší pravděpodobností z České republiky přijde a že my jako zástupci toho nejpočetnějšího osazenstva sedláků v České republice, to jsou právě ty rodinné farmy, ty menší subjekty, tak prostě my budeme kategoricky proti tomu.

Takže velké zemědělské podniky podle vás dotace nepotřebují?

Za nás velkým subjektům dotace nepatří, nejsou určené k tomu, aby si jimi plnili kapsy nějací miliardáři, a na skupování dalších farem těmi největšími. A to se právě dneska v přímém přenosu děje. Takže je potřeba zavést zastropování dotací, zcela jednoznačně, je potřeba sledovat majetkovou propojenost právnických osob, kdo ty firmy vlastní a kdo ve finále ty peníze využívá. Protože my to chceme udržet tak, aby peníze šly do lokality, respektive lidem, kteří v té lokalitě žijí, protože tam je největší předpoklad pro to, že ti lidé je zároveň v té lokalitě zase využijí.

Velké agropodniky žádným případem nejsou znevýhodněné. A i čísla Ústavu zemědělské ekonomiky a informací (ÚZEI) jasně potvrzují, že dotační politika byla dlouhodobě nastavená ve prospěch velkých firem.

Co hodláte se žádostí ministerstva o změnu strategického plánu dělat?

Určitě se budeme obracet na evropské instituce, na partnery, které máme v dalších státech, a na evropské poslance, aby zachovali zemědělskou politiku k tomu, k čemu je určená – k podpoře klasického venkova, to znamená místních lokálních zemědělců, a ne k podpoře nějakých obrovských holdingů, které nemají ani z generačního hlediska žádnou perspektivu. Je to čistý byznys.

Doufáme, že si to Unie uvědomí, že Česká republika je vlastně ukázkou, jak by to ve společné zemědělské politice mohlo dopadnout, když se nebude řešit tahleta neuvěřitelná koncentrace obřích podniků a nebude se řešit prostě podstata problému.

Jaký je váš odhad? Povolí Evropská komise změnu Strategického plánu českou vládou? Podlehne nátlaku a zruší plánované zastropování?

Pokud jsou tam rozumně uvažující lidé, tak to rozhodně nemůžou povolit. Pokud podlehnou tlaku nějakých úzkých zájmových skupin, oligarchů, pokud se budou bát Babiše, tak samozřejmě se to stane. Ale rozhodně to bude velice špatně pro celou Unii, protože to bude mít výrazný dopad do celé společné zemědělské politiky.

Věříme tomu, že se to nestane. Návrh nové zemědělské politiky, který Evropská komise představila v červenci, my v zásadě podporujeme. Samozřejmě, že je tam potřeba nějaké věci změnit, ale základní nastavení, to znamená podpora lokálního zemědělce, zastropování dotací, sledování majetkových propojeností, podpora mladé generace, podpora zpracování, podpora přidané hodnoty, diversifikace aktivit, podpora rodinných farem, tak to je přesně to, co chceme my a co si myslíme, že funguje.

Takže souhlasíte i s nastavením financování po roce 2027, proti kterému jeli zemědělci, včetně těch českých, protestovat vloni do Bruselu?

My podporujeme, aby o přerozdělení financí rozhodovalo nejen Ministerstvo zemědělství, ale i další resorty. Dává to logiku, protože se to dotýká dalších sektorů nebo oborů a dotýká se to venkovského prostoru. S protesty silně nesouhlasíme. Česká republika je specifická a v Bruselu si musí dávat velký pozor, co teď od české vlády jde, protože to je snaha o využití peněz daňových poplatníků pro pár subjektů. To je to největší riziko. A nejenom tím, že dostanou prachy tyto velké subjekty, ale zároveň s tím ohrožují celý český venkov.

Návrhy změn Strategického plánu by nahrály společnostem ve skupině Agrofert a jejímu majiteli Andreji Babišovi. Jsou změny opravdu nutné, nebo jde jen o zneužití resortu k prosazení zájmů stranického šéfa?

Ano, je to tak, ale nejde jenom o ně. Pan Šebestyán je tam za SPD, on se tak tváří, ale ve skutečnosti je to nástroj na podporu zájmů Agrofertu. To vám můžu potvrdit, že to takhle je, ale bohužel česká veřejnost to není schopná rozeznat, protože tady většina lidí žije v domnění, že skutečně platí teorie o tom, že čím větší podnik, tím lepší.

Ale naopak na jasných číslech a v realitě se ukazuje, že to prostě takhle není. Česká republika je známa svým nízkým počtem subjektů a jejich obrovskou rozlohou, která se vůbec do našich přírodních podmínek a rozložení venkova nehodí. Čísla, která Česká republika vyprodukuje, jsou daleko, daleko za produkční schopností a kapacitou jiných států, které jsou postavené na modelu těch klasických rodinných farem. Třeba Polsko je ideální ukázkou.

Takže v Polsku je struktura zemědělských podniků jiná než u nás? Nevycházeli ze stejných podmínek jako my – socialismus, kolektivizace?

U nich kolektivizace nebyla nikdy tak silná. Komunisté nechali ty nejmenší sedláky žít a po roce 1989 měli na co navázat. Dneska tam mají zastropování plateb na max. 300 hektarů a vysokou míru produkce, vysokou míru kvality, vysokou míru zpracování a skutečně jsou schopní zásobovat obrovský kus Evropy a taky nám konkurují.

U nás za 40 let od pádu komunismu nedošlo dostatečně k obnově selských rodů. A těch 20 let, co jsme v Unii, tak jsme to mohli krásně využívat, ale nevyužili jsme to ve prospěch rodinných farem. To, co se využilo, bylo vždy na základě povinného nařízení z Unie, nikdy dobrovolně (ze strany státu).

A co ostatní státy východního bloku? Není tam stejná situace v agrárním sektoru jako u nás?

V žádným případě není. My jsme jediní – a ještě Slovensko, kde je situace ještě dvakrát horší, protože tam je vliv oligarchů ještě větší. Model, který by byl postavený jenom na supervelkých podnicích, je nefunkční a je obrovským rizikem pro Českou republiku, i z bezpečnostního hlediska. Co největší množství výroben, zpracoven a skladů je pro stát jistotou i v případě válečných rizik nebo pandemických situací. Pokud máte pár velkých podniků s obrovskými sklady, ty se můžou stát cílem nějakých útoků nebo sabotáží.

Pro zákazníky je zase dobrá zpráva co nejvyšší diverzita přístupů, větší pestrost, větší snaha vymýšlet něco nového, inovovat.

Jak je to se středně velkými podniky, družstvy? Nerovnoměrné redistributivní platby je podle Zemědělského svazu likvidují.

Redistributivní platba rozhodně nemůže za situaci středních podniků, to je nesmysl. Na to jsou zase čísla z ÚZEI, klidně je můžete požádat, ať vám ty analýzy dají. Díky redistribuci měly nějaké snížení těch přímých plateb, to je sice pravda, ale na celkovém zhoršení nebo propadu situace středních podniků se to projevilo jenom z 15 až 20 %. A bylo to jenom díky tomu, že ta předchozí vláda byla málo odvážná a už neprosadila zastropování plateb. Právě to je ten nástroj, který pomůže středním podnikům tím, že nebudou tak vykupované velkými subjekty.

My říkáme, ať se zastropování dotkne jenom těch největších podniků. Brojíme za to, aby Unie prosadila povinné zastropování klidně na té navrhované úrovni 100 tisíc euro (maximální výše podpory pro jednu farmu – pozn. red.). To plně odpovídá modelu České republiky. A rozhodně žádné firmy kvůli tomu krachovat nebudou, naopak se ty peníze využijí efektivně ve prospěch života farmářů, jejich rodin a celého venkova.

Družstva jsou v podstatě druh na vymření, ohrožený druh. Ale to není kvůli dotační politice předchozí vlády, ale proto, že nemají zdroj nové generace. Oni si ho nevytvářeli a ani vytvářet nemohli, neměli jak. Prostě zdroj nové generace je vždycky u toho farmáře, jsou to ty rodinné farmy. Jasně, moc mladým lidem se do toho nechce, je to složité, ale pořád je to funkční model jak pro Českou republiku, tak pro celou Unii.

A kdo ta družstva nahradí, jsou-li na vymření? Budou to ti malí farmáři? Anebo agroholdingy?

To je správný dotaz. Buď se to převede pod pár supervelkých podniků, které budou určovat, co se bude na našem venkově dít a budou nás držet v hrsti určováním podmínek, za jakých máme produkci dělat. A stát jim bude muset panáčkovat. Anebo to přejde pod model těchto klasických rodinných farem, které se budou snažit samy dělat něco zajímavé, pestré, funkční, kvalitní, tak, aby se na tom uživily.

Máme vůbec v Česku dost mladých farmářů, kteří by družstva nahradili?

Věříme tomu, že ano, protože zájem mladých tu je. Jde o to, že je potřeba to farmaření celkově zjednodušit, odbyrokratizovat a podpořit model rodinných farem. Ale tady nic takového není. Nejenže se to nepodporuje, ale ani se o tom nehovoří, že tu rodinné farmy jsou. My jsme si museli prosadit do zákona o zemědělství status rodinného zemědělského hospodářství, funguje to od prvního ledna 2026, ale stát tomu nedává žádnou podporu.

Autor: Ondřej Horecký

Zdroj: EpochTimes.cz