Jaroslav Šebek v Senátu: V české kotlině schází hmatatelnější politická důvěra v klasického sedláka

„Cítíme, jako by se o přínosu sedláckého modelu nechtělo moc mluvit. Jak řekl současný pan ministr a mnozí před ním – je dobrý především na zpestření. Ale kdeže! Sedláci takřka všude na světě nejsou primárně zpestřením, ale jasnou ekonomickou a hybnou silou na venkově. Ví to i celá Evropská unie, která důvěru v tento základ zemědělství promítá do pravidel a cílů Společné zemědělské politiky. Tam je nevyužitý potenciál a zaručený strategický cíl pro naši zemi,“ řekl mimo jiné ve svém projevu na konferenci Budoucnost českého zemědělství, která se uskutečnila ve čtvrtek v Senátu, předseda ASZ ČR Jaroslav Šebek.

Vážený pane předsedo Senátu PČR, vážený pane ministře zemědělství, vážení členové zákonodárných sborů, vážení kolegové zemědělci, vážení hosté,

děkuji za možnost vystoupení k úpravě zemědělské koncepce a k budoucnosti českého zemědělství. V pozvánce na dnešek jsem byl organizátory vyzván, abych tu odpověděl na několik otázek. Ptali jste se, co vlastně přinášíme svým členům a co přinášíme celé společnosti. Odpovídám, že v Asociaci soukromého zemědělství ČR nejsme dokonalí ani neomylní, ale že našim členům poskytujeme přesně to, co potřebují - tedy jednotlivou a konkrétní pomoc a kolektivní zastání v mnoha různých podobách. Na základě empirických zkušeností a diskuse formulujeme stavovské postoje a společně pak předkládáme strategická témata, o kterých jsme mohli několikrát přesvědčit, že byla celospolečensky významná. Také na mnohých příkladech z minulosti se dá ověřit, že naše organizace je schopná odborně pokrývat většinu oblastí, které přirozeně zajímají nejméně 26 tisíc sedláků fungujících v naší zemi na modelu rodinného podnikání. Poskytujeme tak našim politikům i veřejnosti poměrně jasně profilované postoje početně zcela rozhodujícího množství zemědělců v ČR, se kterými pak lze efektivně pracovat. K otázce, které stránky českého zemědělství považujeme za slabé či silné, odkáži především na bezpočet známých statistik a odborných analýz a zaměřím se spíše na otázku, kam má české zemědělství směřovat a proč.

Předně však považuji za důležité zamyslet se nad současnou mírou ochoty věci skutečně měnit a nad tím, zda je práce na dalším koncepčním materiálu zcela nezbytná. Připomenu, že na stránkách ministerstva zemědělství najdeme celou řadu zemědělských koncepcí. Zajímavé na nich je, že byť je od sebe dělí až dvacet let, každá z nich formuluje takřka tytéž oblasti rizik a dokonce přináší i stejná doporučení k řešení. To nutně přivádí k závěru, že koncepce a jejich realizace jsou dva světy a že ve skutečnosti podstatu zásadních problémů pořád neřešíme. Zmíním jen na okraj pár věcí v jedné z koncepcí, které se s námi táhnou vlastně celou porevoluční dobu a navzdory všem deklarovaným snahám se dodnes ani trochu nezlepšily: je to nevhodný podíl vlastní a najaté půdy, obrovská dualita zemědělského sektoru, mimořádně vysoká koncentrace výrobních zdrojů, orientace na industriální výrobu, pronikání zahraničního kapitálu, nízká úroveň zpracování naší produkce, nekonsolidovaný potravinářský průmysl, dominance obchodních řetězců, negativní bilance agrárně-zahraničního obchodu a tak dále a tak dále. Vážené kolegyně, vážení kolegové, tak hovořila koncepce v roce 2004.

K těmto bohužel jen gradujícím problémům se postupně přidal stav životního prostředí a naléhavější dopady změn klimatu, akutní generační problém, přesun zemědělského rozhodování mimo lokalitu, prohlubování rozdílů mezi jednotlivými regiony, další úbytek ekonomických příležitostí na venkově, větší závislost na zahraniční pracovní síle a především nebetyčná byrokracie spojená hlavně s očekáváním větší neprodukční role našeho sektoru. Člověku bezděčně přijde na mysl, že pokud budeme realizovat všechny koncepce tak jako dosud, brzy přidáme i dosud nevídaný fenomén skutečně krachujících podniků.

Hlavní problém tedy spatřuji v tom, že vytčené změny navzdory deklaracím nepřicházejí. Je tedy zapotřebí především odhodlání dotahovat předchozí úkoly. Aby se důvěra zemědělců, jakožto hlavních objektů těchto koncepcí, neztratila úplně, je nezbytné se zaměřit na překonání příčin tohoto stavu. K tomu je ale důležitá určitá koncentrace vůle a odvahy měnit zažité a dávno přežité pořádky. Mám také za to, že v české kotlině především schází hmatatelnější politická důvěra v klasického sedláka, v obnovený selský stav, tedy v to, co také bylo jedním z širších témat sametové revoluce – to na rodinných farmách už dávno vůbec necítíme. A můžeme se jen dohadovat, co je příčinou. Zda to, že jde o tvrdou práci, jež má i řadu mocných odpůrců, anebo že její reálné výsledky vždy přesahují řádná volební období. Zkrátka a dobře, především v zemědělském sektoru se postupně zamlžuje rozdíl mezi působením předchozí vlády a té současné. A prosím, nedivte se nám. Předloni slibovaná vyšší podpora menším, středním a rodinným podnikům, vyjma důležité redistributivní platby, nakonec reálně přinesla navyšování sociálních odvodů, výrazně narostlo zdanění našeho základního prostředku bez ohledu na fakt, že půda svou výkonnost donekonečna zvyšovat nemůže. Namísto odbřemenění se podnikatelé dočkali dalšího znejistění, navýšení kontrol a zesložitění všeho, co se zemědělství týká.

A co je horší, cítíme, jako by se o přínosu sedláckého modelu nějak šířeji ani moc mluvit nechtělo. Jak řekl současný pan ministr a mnozí před ním – je dobrý především na zpestření. Ale kdeže! Sedláci takřka všude na světě nejsou primárně zpestřením, ale jasnou ekonomickou a hybnou silou na venkově. Ví to i celá Evropská unie, která důvěru v tento základ zemědělství promítá do pravidel a cílů Společné zemědělské politiky. Tam je nevyužitý potenciál a zaručený strategický cíl pro naši zemi. Co tedy patří k diskusi, je, jak se nejlépe podpoří klasické zemědělství, které nikdo a nikde zatím ve svých souvislostech nepřekonal – tím je normální sedlák a jeho rodina jakožto malý, ale základní článek, který pracuje s neviditelným nicméně pevným závazkem k půdě svých předků a který má viditelnou motivaci předat své dílo svým nástupcům. To je funkční základ pro potravinovou bezpečnost států EU.

To pochopitelně neznamená, že v jiných unijních zemích nemají soukromí zemědělci své zásadní problémy. To koneckonců můžeme vidět právě dnes v Německu. Na jejich venkově a zejména v jejich tržní síti je ale jasně patrná politická vůle, která je svou podstatou obrácena k podpoře životaschopnosti a množství lokálně ukotvených zemědělců s cílem udržet je za každou cenu. Originální strategie u nás se však promítá hlavně do snahy primárně a za každou cenu udržet míru úzkoprofilové produkce prostřednictvím podpory velkých a supervelkých podniků. Proto zatím ve snahách něco řádově zlepšit spíše prohráváme.

Tvrdím, že pokud se tu bude dál veřejně mluvit o tom, že nehodláme rozlišovat mezi 60hektarovým zemědělcem a 6000hektarovým subjektem a že má pro naši politiku být určující, kdo je dobrý a kdo špatný zemědělec, pak to ve své podstatě znamená, že si jen dál chceme pěstovat problém duální struktury. Pro ni totiž logicky nelze najít jednotné koncepční řešení a soustředit na něj dostatek sil a funkčních prostředků. Výrazná duální struktura znamená, že zvolená řešení budou nakonec vždy polovičatá a nikdy nepřinesou v sektoru spokojenost. Podpora podnikatelskému segmentu nejlépe zabere, pokud jasně pochopíme příčiny, potřeby a rozdíly, které jednotlivé velikostní skupiny imanentně doprovázejí. Proto je třeba, abychom se nebáli rozlišovat a výrazněji než dnes podle tohoto klíče další pomoc také distribuovali. Při směrování každé veřejné koruny respektujme zákon o výhodách z velikosti, který je mnohokrát doložen. Základní model podpor musí spočívat v zemědělcích začínajících, v zemědělcích malých a středních, těch, kteří jsou spjatí s místem podnikání a týkat se má také těch, kteří dělají něco navíc. Nadregionální podniky jsou jistě důležitými produkčními články, ale nemohou stavět svou existenci a rozvoj na základních dotačních podporách, tam je třeba zvolit jiný model. Nabízí se zejména finanční nástroje, specifická investiční opatření a jiná nastavení.

Řadu let tady říkáme, že středním podnikům, které jsou nepostradatelným segmentem, nejvíce prospějeme, když zavedeme dostatečně vysoké úrovně zastropování všech typů podpor a současně nebyrokratické sledování majetkové propojenosti podniků. To jim alespoň z části pomůže proti dravcům, kteří je i kvůli dotacím, ale zejména z důvodu absence generační návaznosti, již řadu let skupují jako na běžícím páse a je kruciální otázkou, jak bude vypadat jejich majetková struktura za deset let a kolik z ní bude ještě patřit do českých rukou. A podotýkám, že jiná opatření proti tomuto nežádoucímu jevu nemáme a mít asi nebudeme. Tento krok naznačil také evropský zemědělský komisař, když mluvil o Ukrajině jako o budoucím členovi Unie, kterou bude potřeba přijmout hlavně z mnohem prozaičtějšího důvodu – a tím je obrana proti agresivnímu Rusku. Myslím, že každý, kdo má všech pět pohromadě, již pochopil, že západní demokratický systém se všemi svými výdobytky, na které jsme si zvykli, je přímo ohrožen a doba levného míru a pouze vnitrostátních problémů skončila. Na to musí reagovat i zemědělská politika. Neustálé požadavky agroholdingů na další peníze daňových poplatníků jsou proto v tomto globálním kontextu nehorázné a je evidentní, že nezastropovaný systém dotací je dávno ekonomicky a nyní i politicky naprosto neudržitelný. V krizových situacích jsou to navíc ty subjekty, jež jako první selhávají a své občany zrazují jednoduše proto, že se jim už nezodpovídají. Vyplatí se tedy budování vyvážené podnikatelské struktury, která musí začít u těch menších, středních, ale i nejmenších a jejíž těžiště musí být u subjektů, které jsou přímo svázány se svým okolím a se svou půdou. Ty totiž vždy sehrají klíčovou roli v překlenutí problémů v zajištění potravin, které zákonitě všechny války či pandemie přinášejí.

Zejména klasickým sedlákům, ale i všem ostatním pomůžeme nejvíce, když se činy a ne jen slovy konečně zaměříme na téma rostoucí administrativní zátěže, která škrtí jak podnikatele, tak i samotný stát. Konkrétně to může pomoci řešit stále aktuální problém s cenami potravin. Je ztrátou času přemlouvat obchodní řetězce nebo vyrábět státní aplikace ke zjištění, kdo je kde levnější. Uvolněme podstatným způsobem podmínky pro zvýšení lokálně zpracovávané produkce. Tím umožníme její realizaci za vyšší přidanou hodnotu zpravidla při přímém prodeji nebo s minimem dalších překupníků. Erární přísnost, demotivační složitost podmínek s obživou pro mnoho úředníků v praxi nahraďme jinou garancí kvality a nezávadnosti. Vyjděme z toho, co zůstává na dennodenním zřeteli lokálního zemědělce. Tím je právě jeho soused a spotřebitel, kteří sedláka živí a jsou také jeho nejlepšími kontrolory. V Asociaci odpovědně říkáme, že lze vsadit na přirozené budování dobrého jména zemědělského podnikatele, u kterého má stát jinde nevídanou míru jistoty, že mu se svou polností nikam neuteče. To stejné platí i pro řadu zatěžujících environmentálních požadavků. Stát je tu do jisté míry nadbytečný a mohl by se věnovat jiným problémům.

Tím vším ale neříkáme, že naše návrhy jsou lékem na celé zemědělství. Tvrdíme jen, že mu mohou výrazně prospět a zlepšit řadu negativních jevů, které prorůstají venkovem a na které se dosud marně hledal recept. Pokud tedy přemýšlíme nad novou strategii, a jakkoli se vám to může zdát nyní úsměvné, musíme ji založit tak, aby co nejvíce usnadňovala také vznik úplně nových zemědělců ze současných malých vlastníků půdy. Vybudujme ji proto na životodárném fundamentu rodinných farem a řešme ji společně a důkladně, nevynechejme nic, co by zejména těmto podnikům, ale nikoli jen jim, mohlo opravdu pomoci. Mnohokrát to totiž společnosti vynahradí a další žádoucí typy zemědělských podniků se nijak nezkrátí. Především ale na rodinných farmách se přirozeně vytváří a po všech stránkách nejlépe připravují ti, co budou mít zemědělství takříkajíc v krvi jakožto své životní rozhodnutí. Není to bez problémů a není to bez vlivu dalších společenských fenoménů, ale není také pochyb o tom, že žádný jiný model tento vnitřní motor nenabízí. Naše návrhy jsme již předložili panu ministrovi, jsou ověřené a systémové a jsou i koncipovány jako cesta k postupnému snižování závislosti na dotacích a to i s ohledem na to, že v příštích obdobích nás čeká další pokles unijního zemědělského rozpočtu. Váženým kolegům z Agrární komory a Zemědělského svazu deklaruji, že našimi návrhy tu neprosazujeme svět jen pro sebe. Uvědomujeme si potřebu i přínosy celého spektra podnikatelského prostředí a jsme připraveni pomoci prosazovat i vaše dobré návrhy. Jedním dechem ale říkám, že mezi ně nepočítáme neustále snahy o změny v platbě na první hektary. Je totiž pravděpodobné, že naopak tato platba může problém skupování středních podniků do jisté míry i brzdit.

Vážené dámy, vážení pánové, mé dnešní poselství proto je: řešme skutečný problém českého zemědělství a tím je zejména jeho nízká pestrost, klopýtající struktura, slabá přidaná hodnota, ztráta generační návaznosti, nesprávný způsob distribuce řady podpor a tíživá byrokracie. Tyto i další negativní trendy se budou stále více projevovat a musíme být na ně připraveni. My sedláci bereme dané vládní sliby jako v tuto chvíli dostatečný program, který má určitý potenciál. Co ale potřebujeme, jsou odvážní politikové, kteří ho budou do puntíku realizovat. Potřebujeme přesně takové osobnosti, co se ani před obrem nebojí podpořit správnou věc a když je potřeba, jedou do Kyjeva nebo na Taiwan. Víme tedy, že tu jsou. Proto je prosíme: postavte se v tomto duchu stejně proti obrům a obřím problémům i doma! A poslední věta: pravděpodobně nikdo z nás by nechtěl jako pacient čekat na operačním sále na eufemismy v diagnóze zastírající skutečný stav věcí nebo na upachtěné lékařské kompromisy, které neléčí podstatu potíží. Každý z nás by očekával jasný zásah do bolavého. A přesně takovým pacientem jsou některá nastavení našeho soudobého zemědělství. A věřte, že pokud neříznou do bolavého dnes odpovědní politici, svobodní sedláci to nejpozději v příštích volbách udělají za ně. Děkuji za pozornost.           

Mgr. Ing. Jaroslav Šebek, předseda Asociace soukromého zemědělství ČR, 11. 1. 2024