Živočišná výroba: Česko na posledních místech

České zemědělství muselo po roce 1990 překonat negativní důsledky kolektivizace. Současně se průběžně adaptovalo na podmínky tržního hospodářství. Od roku 2004, kdy Česko vstoupilo do Evropské unie, bylo nezbytné urychleně se přizpůsobit pravidlům Společné zemědělské politiky a z toho plynoucím nástrojům. Česko ovšem zůstává v minulosti a mimo osvědčené modely západní Evropy, protože prim stále hrají velké podniky a sjednocování půdy, a to na úkor malých a středně velkých farem, které jsou pro funkční zemědělství nezbytné.

Podívejme se nejdříve do nedávné historie. Z dnešního pohledu byly stavy hospodářských zvířat v roce 1950 mimořádně vysoké. To ale odpovídalo situaci českého zemědělství, kdy produkce potravin byla takřka výlučně zabezpečována rodinnými farmáři. V následujících letech docházelo k totálnímu rozvratu zemědělství s obecně známými dopady. Od 50. let minulého století v podmínkách socialistického principu hospodaření zemědělská půda patřila takzvaně „všem“. Přestala tedy platit zásada pečovat o ni individuální péčí řádného hospodáře. V režimu kolektivního hospodaření až do roku 1989 sice došlo ke zvýšení stavů skotu při poklesu stavů krav a zejména k dynamickému růstu stavů prasat v podmínkách vysoké koncentrace zvířat, ovšem za cenu vysokých investičních a provozních nákladů.

Ztráta kontinuity ve vývoji českého agrárního sektoru, který dříve spočíval primárně na rodinných formách hospodaření, vedla za uplynulých sedmdesát let k úplnému rozvratu základní výrobní struktury tohoto sektoru. Negativní důsledky měly v řadě případů trvalý charakter. Po listopadové revoluci, čili během privatizace, restitucí a transformací, dochází opět k významným změnám ve stavech zvířat. Vstup Česka do EU znamenal řadu změn, které se v českém zemědělství projevují dodnes. Evropský trh vytvářel velmi příhodné podmínky pro rozvoj důležitých komodit rostlinného původu. Byly využity výhody plynoucích z velikostní struktury půdních bloků. Platné agrárně politické nástroje v rámci Společné zemědělské politiky v podmínkách českého zemědělství stimulovaly především rozvoj rostlinné výroby, zejména produkci obilovin a řepky. Ve spojení s příznivými odbytovými podmínkami a vysokými výkupními cenami to vede k růstu ziskovosti těch podniků, které jsou zaměřeny na produkci právě těchto komodit.

Nepodařilo se ale prosadit podobné benefity v rámci komodit živočišného původu, tedy například čerpat „výhody z velikosti“ zejména na úseku chovu monogastrů. Čeští producenti se dostávají trvale pod tlak masivní zahraniční konkurence zejména u vepřového masa. Zemědělské podniky proto postupně přijaly strategii prosazování se na evropském trhu především s rostlinnými komoditami. V tomto rámci se existující cenově-nákladové parametry staly rozhodujícím nositelem zisku celého odvětví. Následně vedly k postupnému útlumu rozvoje živočišné produkce.

Dochází k výraznému snižování rozsahu živočišné produkce s vážnými dopady zejména na stavy prasat a drůbeže. Za období 1989 až 2020 klesly stavy skotu celkem zhruba o dva miliony kusů, stavy krav o více než půl milionu kusů, stavy prasat o více než tři miliony kusů, počty drůbeže celkem zhruba o sedm milionu kusů. Tyto údaje je možné vidět i v následující tabulce.

Tab. 1 Změny ve stavech hospodářských zvířat v tis. kusech v letech 1950, 1989 a 2020

Pozn.1): Od roku 2002 pouze zemědělský sektor.

Pramen: ČSÚ, „Stavy hospodářských zvířat".

Evropu zásobují menší farmy

Jistě, srovnání jsou vždy ošemetná. Srovnávání jednotlivých strukturálních ukazatelů v zemědělství v rozpětí sedmdesáti let je samozřejmě zatíženo výkonnostními rozdíly, které mezitím v zemědělství obecně nastaly. To znamená, že například podstatně klesla výměra zemědělské, respektive orné půdy, snížila se zásadně zaměstnanost v tomto oboru činnosti, a naopak se významně posunul technologický rozvoj. Přesto má tato dlouhodobější komparace svoji váhu, a to především proto, že se opírá o měřitelné ukazatele.

Zlomová data jsou velmi ilustrativní a jednoznačně potvrzují zásadní vazbu mezi rodinným podnikáním a stavy zvířat. Toto důležité strategické pravidlo zůstává v platnosti dodnes. Již v historických souvislostech garantuje specificky úzkou vazbu farmáře k půdě, který uměl udržet farmu na takové úrovni, aby byly pokryty základní dávky organické hmoty do půdy, a půda tak mohla plnit ostatní důležité funkce retenční, protipovodňové, krajinotvorné a další.

Z výše řečeného vyplývá, že základní rovnováha mezi rostlinnými a živočišnými odvětvími byla v Česku za posledních třicet let citelně porušena. Potvrzují to i srovnání vybraných základních ukazatelů produkční výkonnosti rozhodujících odvětví živočišné výroby ve vybraných zemích EU za období 2017 až 2019. Nejvyšší stavy hospodářských zvířat za rok 2019 vykazují Nizozemsko, Belgie, ale i Dánsko jako země dlouhodobě specializované na vývozy živočišných komodit. Údaje k počtu dobytčích jednotek celkem za Německo a Rakousko, tedy země s nejdelší společnou hranicí s Českem, jsou v případě Německa i Rakouska zhruba dvojnásobně větší v porovnání s údaji v Česku.

Obrovský deficit v daných souvislostech znamená, že Polsko, Česko a Slovensko se umisťují v rámci sledovaných zemí na posledních pozicích od osmého do desátého místa. Obdobná situace platí i u prasat, kde Česko zůstává na pozici deváté země s nejnižší hustotou zvířat a Slovensko opakovaně na posledním desátém místě. Druhá skupina výkonnostních ukazatelů, měřeno rozsahem tzv. Standardní produkce v přepočtu na jeden hektar zemědělské půdy, se týká pěti komodit: mléka a mléčné výrobky, hovězího a telecího masa, vepřového masa, drůbežího masa a vajec. Česko i v tomto srovnání zaostává, protože je na šesté pozici, co se týče slepic, a osmé pozici u drůbežího masa.

Tab. 2:   Pořadí výkonnosti vybraných zemí EU v agrární sféře za r. 20192)  podle sítě ukazatelů předepsaných v databázi FADN

Pozn.1):   Standardní produkce (Standard Output) vyjadřuje průměrnou finanční hodnotu hrubé produkce jednotlivých odvětví rostlinné a živočišné produkce. Je stanovena na 1 ha každé plodiny rostlinné výroby a 1 kus jednotlivých kategorií zvířat. Její hodnota odpovídá standardní hodnotě produkce z 1 ha dané plodiny nebo 1 kusu dané kategorie zvířat (viz Hospodářské výsledky zemědělských podniků v síti FADN CZ za rok 2019).

Pozn. 2):  Databáze FADN, standardizovaná co do formy a obsahu, vychází z jednotné metodiky s dvouletým zpožděním a údaje za rok 2019 jsou aktuální. 

Co s tím?

V současné době nejsou vytvářeny nezbytné podmínky k pokrytí nabídky potravin živočišného původu v odpovídajícím objemu, kvalitě, sortimentu, požadovaných termínech a za únosné ceny. V odvětvích živočišné produkce nejsou nastaveny ani základní podmínky k tomu, aby byly schopny garantovat dostačující dodávky organické hmoty ke zvýšení obsahu humusu v půdě a s cílem zastavit pokračující proces degradace zemědělského půdního fondu, což se projevuje zejména růstem vodní, ale také větrné eroze. U daných strategických komodit máme nízkou potravinovou soběstačnost. To vede mimo jiné k růstu „záporného agrárního salda“, což znamená, že převažuje dovoz nad vývozem.

Tento negativní vývoj potvrzuje, že české zemědělství musí rozvíjet živočišnou produkci s využitím produkčních kapacit malých a středně velkých zemědělských podniků. Při zdůrazňování významu malých a středně velkých farem se lze opřít o silný argument, že československé zemědělství v minulosti dokázalo vyprodukovat potřebný objem potravin, ať již během předmnichovské republiky, ve válečném, ale i poválečném období, a odvrátit tak hrozbu hladu.

Dané argumenty hovořící ve prospěch menších farmářů se v rámci evropského hospodářského prostoru plně potvrzuje. Navzdory poválečným obtížím se zásobováním obyvatelstva potravinami lze konstatovat, že se podařilo v první polovině 60. let spolu se založením Evropské unie zajistit dostatek potravin v evropském prostoru. Nabídka potravin postupně překračovala poptávku zejména u komodit živočišného původu, dokázala a dokazuje uspokojovat výživové potřeby nejvyššího standardu, navíc pro velmi náročné obyvatelstvo. Je zřejmé, že rolnický stav v zemích EU je a byl schopen po desetiletí nabídnout potraviny v potřebném objemu a kvalitě, ale také byl plně konkurenceschopný v rámci mezinárodní výměny zboží. Menší podniky tedy rozhodně nejsou ekonomicky slabé či zanedbatelné – naopak tvoří nezbytnou součást evropského zemědělství.

Celkově je možné říci, že nerovnováha mezi rostlinnou a živočišnou výrobou má výrazné ekonomické i ekologické nevýhody. Tento stav českého zemědělství ale není výsledek jakéhosi „moderního vývoje“, ale spíše pozůstatek minulosti, která přerušila tradice rodinných farem násilnou kolektivizací. Převaha obřích podniků a sjednocování pozemků ovlivňuje české zemědělství a krajinu dodnes. Konkrétní data potvrzují důležitý závěr: dlouhodobě nastavená struktura v českém zemědělství a politické priority s ní spojené jsou nasměrovány ve prospěch několika rostlinných komodit a monokulturního způsobu hospodaření s půdou, přičemž tento trend nepřináší žádoucí efekty.

Živočišná výroba je samozřejmě v mnoha ohledech náročnější než výroba rostlinná. Pro nastupující generace je toto odvětví složitým a nejistým směrem, kterým se mohou rodinné farmy vydat. To je ale další důvod, proč musí české zemědělství otevřít prostor k rozvoji a podpoře živočišné produkce s využitím produkčních kapacit malých a středně velkých zemědělských podniků. Větší podpora malých a středně velkých podniků by mohla vést ke zdravému dorovnání živočišné a rostlinné produkce, a tedy i k silnější ekonomice a potravinové soběstačnosti celé české společnosti.

Hlavní kancelář ASZ ČR ve spolupráci s odbornými poradci