Použití dusíkatých hnojiv na travních porostech

KRÁLOVEC Josef

Oproti plodinám na orné půdě mají louky a pastviny řadu zvláštností, mezi něž patří mj. různorodost smíšeného porostu a vzhledem k jeho neustálému růstu také v podstatě nepřetržitý nárok na přísun živin během celého vegetačního období. V této souvislosti má pak specifický význam právě dusík, který bezprostředně působí nejen na výši výnosu, ale i na kvalitu píce. Po dusíkatém hnojení vzrůstá zejména obsah dusíkatých látek a (díky synergickému působení dusíku) často také obsah některých minerálních živin.

Ze složek travního porostu reagují na dusíkaté hnojení nejlépe trávy, které v čistých kulturách vykazují lineární vzestup výnosů až do 400 kg.ha-1 N (Velich a Rosa, 1973). Naopak jeteloviny nejsou na dodávaném dusíku závislé, protože mají schopnost jej pomocí hlízkových bakterií poutat ze vzduchu. Množství takto poutaného dusíku závisí na geografické oblasti (v případě setých porostů také na použité odrůdě) a pohybuje se v našich zeměpisných šířkách zhruba kolem 100 kg.ha-1 N.

Tím lze do jisté míry vysvětlit různou reakci smíšených jetelotravních porostů na dusíkaté hnojení. Při nižším dusíkatém hnojení dochází k útlumu činnosti hlízkových bakterií, porost se dostává do závislosti na dodávaném dusíku a k nárůstu výnosů dochází, až když dodávaný dusík převyšuje množství poutané jetelovinami. Při senosečném využívání porostů způsobuje vyšší dusíkaté hnojení dokonce ústup jetelovin, ale ten je spíše důsledkem jejich zastínění bujně rostoucími travami. Prostor vzniklý ústupem jetelovin se často stává ohniskem zaplevelení. Při pastevním využívání je situace poněkud jiná, zejména u jednooplůtkové pastvy či u pastvy v rychlé rotaci (Rais et al., 1990). Díky neustálé přítomnosti zvířat na pastvině totiž porost nepřesáhne výšku 13 cm, čímž se vytvářejí podmínky pro rozšíření jetele plazivého. Ten poutáním vzdušného dusíku přispívá k výživě travního porostu, čímž umožňuje nejen výrazně omezit dusíkaté hnojení, ale navíc zvyšuje kvalitu píce.

Velmi důležitá je také časová aplikace dusíkatých hnojiv, a to jak pokud jde o termín, tak co se týče rozdělení dávek během vegetace. Vzhledem k tomu, že na jaře dochází k intenzívnímu růstu a v půdě bývá dostatek vláhy ze zimního období, je jarní hnojení dusíkem nejúčinnější. Horší to bývá s přihnojováním v letních měsících, kdy se často projevuje nedostatek vláhy buď v důsledku nízkých srážek nebo jejich nepravidelného rozdělení. Také ke konci vegetačního období (od poloviny srpna) je dusíkaté hnojení málokdy účinné.

V souvislosti s tendencí omezování vstupů do zemědělské výroby jak z hlediska ekonomického a energetického, tak z hlediska ochrany přírodního prostředí (nižší úroveň hnojení snižuje nežádoucí únik živin do podzemních a povrchových vod) je nutné nalézt optimální úroveň hnojení, tj. takové kombinace dodávaných živin, které umožní při minimálních vkladech docílit co nejvyšších výnosů kvalitní píce. Těch však nelze dosáhnout jednostranným dusíkatým hnojením.

Tuto skutečnost dokreslují výsledky čtyřfaktoriálního pokusu s hnojením travních porostů, který na Lukařskopastvinářské stanici v Závišíně probíhal v letech 1981 - 1989. Speciální metodika tohoto pokusu umožnila současně zařadit stupňované hnojení dusíkem, fosforem a draslíkem v kombinaci se stupňovaným vápněním (Královec a Lipavský, 1991). Podle očekávání mělo na produkci největší vliv dusíkaté hnojení. Bylo-li však jednostranné, bylo výrazně méně účinné, i když v počátečním úseku sledovaného rozmezí (do 100 kg.ha-1 N) nebyl rozdíl proti kombinacím s hnojením všemi živinami příliš velký. Z modelu byl vypočten regresní koeficient, který v podstatě vyjadřuje produkční schopnost každého kilogramu dodaného dusíku. V daném případě činil v průměru pokusných let 16 kg sušiny, což je jen o něco více než hodnota, kterou Velich (1986) považuje za uspokojivou z energetického hlediska (15,4 kg sušiny na kilogram dodaného dusíku). Zjištěná produkční účinnost přirozeně nebyla v celém sledovaném rozmezí (od 0 do 400 kg.ha-1 N) stejná: průběh výnosových křivek potvrdil známou zkušenost, že se zvyšující se úrovní dusíkatého hnojení produkční účinnost dodaného dusíku klesá. V popisovaném případě stoupaly výnosy téměř lineárně až do 200 kg.ha-1 N, potom se přírůstek produkce postupně snižoval. Z praktického hlediska však dnes na trvalých travních porostech tak vysoké hnojení dusíkem nepřichází v úvahu. Překročilo-li dusíkaté hnojení 200 kg.ha-1 N, byl výnos omezen nedostatkem fosforu a draslíku, což svědčí o nutnosti zajistit vyrovnaný přísun ostatních živin. Není-li jich dostatek v půdní zásobě, je nutné je dodat hnojením.

Celá tato problematika je příliš složitá na to, aby bylo možné ji bezezbytku probrat ve vymezeném prostoru. V hrubých rysech je uvedena v Komplexní metodice výživy rostlin (Neuberg et al., 1990), která byla pro změněné podmínky doplněna o nové skutečnosti (Neuberg et al., 1991). Je však třeba zdůraznit, že oba tyto materiály předkládají pouze obecný návod a že při určování výše hnojení je vždy nutné vycházet z konkrétních podmínek.

Úroveň dusíkatého hnojení k travním porostům je nutno volit obezřetně, aby nebyla za cenu krátkodobého dosažení vysokého výnosu narušena botanická skladba. Na trvalých travních porostech lze dosáhnout kvantitou i kvalitou uspokojivé výnosy při hnojení do cca 150 kg.ha-1 N, na nově zakládaných či obnovených porostech lze aplikovat množství daleko vyšší. Je však třeba zdůraznit, že uspokojivé výnosy není možné dlouhodobě zajistit ani udržet bez hnojení.

I při určování výše dusíkatého hnojení je třeba přihlížet k výsledkům agrochemického zkoušení půd, aby při případném jednostranném hnojení nedocházelo ke snižování půdní úrodnosti. Vodítkem mohou být hodnoty v tab.1, v níž jsou uvedeny normativy pro hnojení travních porostů právě se zřetelem k obsahu přístupných živin v půdě. Pro nejnižší ekologickou výrobní hladinu (EVH 3,5) není třeba dusíkem hnojit, protože tohoto výnosu se běžně dosahuje i na porostech nehnojených.

Tab. 1 NORMATIVY PRO HNOJENÍ travních porostů se zřetelem K obsahU přístupnÝch Živin v půdě

1) Tabulka udává obsah přístupných živin pro středně těžké půdy, stanovený metodou Mehlich II (NERAD a MAZANEC, 1992):

VN - velmi nízký (do 20 mg P resp. do 60 mg K na 1 kg půdy),

N - nízký (21 - 30 mg P resp. 61 - 100 mg K na 1 kg půdy),

Vyh - vyhovující (31 - 40 mg P resp. 101 - 150 mg K na 1 kg půdy)

D - dobrý ( 41 -60 mg P resp. 151 - 200 mg K na 1 kg půdy).

Při vysokém a velmi vysokém obsahu přístupných živin v půdě se od hnojení fosforem resp. draslíkem upouští.